Tiché zlo - Emma Viskicová - tak trochu jiná recenze #2

Občas vyjdou detektivky z prostředí, kde se často pohybujete anebo kde se vyskytuje váš oblíbený koníček, zkrátka něco k čemu máte blízko. O to víc si je pak potřebujete přečíst, abyste zkontrolovali, zda o tom autor vůbec píše správně. V téhle knize se vyskytuje neslyšící hrdina používající znakový jazyk. Já ho studuji a tak mi Tiché zlo od Cosmopolis prostě nemohlo ujít. Prošla kniha a její autorka mojí přísnou kontrolou? 

Název: Tiché zlo

Autor: Emma Viskicová 

Počet stran: 229

Nakladatelství: Cosmopolis 

Calebovi Zelicovi zabili nejlepšího kamaráda. A ani fakt, že skoro nic neslyší, ho nemůže zastavit ve snaze najít jeho vraha. Tak by se dal shrnout děj této knihy v pár větách. Ono hlavně ani není moc co popisovat, protože tato útlá kniha na svých dvě stě třiceti stranách nedává moc prostoru pro cokoli dalšího a to je v tomto případě sakra dobře. Kniha má neuvěřitelný spád a nedivila bych se, kdybyste ji přečetli na jeden zátah. Autorka se zbytečně nezdržuje s dlouhými popisy kdečeho a jde rovnou k věci. Nejsem na to u detektivky zvyklá a tak to pro mě bylo hodně příjemné osvěžení. Podobný je i styl psaní, kdy věty jsou spíše krátké a místy až úsečné. Mají zvláštní rytmus, který mě vážně bavil.

I postav je v knize pár a tak vám určitě nebude dělat nejmenší problém se orientovat. Nutno vypíchnout, že autorka je má opravdu, ale opravdu rozmanité. Nejenže se rozhodla pro neslyšícího hrdinu (a to je sakra těžké uvěřitelně a správně !!! napsat), ale do knihy zakomponovala i aboridžince (původní obyvatelstvo Austrálie též austrálci) a otázku stále přetrvávajícího rasismu. Opravdu se tedy setkáte s různorodými postavami a jejich přístupu k životu, ale i vzájemné interakce mezi nimi, která je víc než zajímavá.

Co oceňuji snad ze všeho nejvíce je fakt, jak málo detektivních klišé se do knihy dostalo. Hlavní hrdina není postarší alkoholik, který je ale i přesto stále šarmantní a skočí mu do postele každá dvacítka. Není dokonalý, zapomíná na důkazy, občas mu nedochází určité souvislosti a také dělá některá vážně amatérská rozhodnutí hlavně protože je prostě v šoku. Kriste pane jak dlouho jsem nečetla postavu detektiva, který by byl omylný a obecně se choval jako normální smrtelník. To bylo vážně vážně osvěžující a hrozně mě to potěšilo

Co mě trochu zarazilo byl překlad názvu a obálka. V originále Resurrection Bay je sice název místa, kde se vše odehrává, ale podle mě je v něm skryto hodně symbolismu (posuďte sami až si přečtete). Na druhou stranu, v češtině by ten název prostě asi nefungoval a pravděpodobně ani netáhl čtenáře. Proto mě zaujal název Tiché zlo, který také dostal patřičně zlou a možná i trochu strašidelnou obálku, která se mi ale hrozně líbí! Je nápaditá a hlavně originální. Přijde mi, že díky ní kniha mezi všemi těmi thrillery vyčnívá.

Další pro mě dost nevýrazná a obyčejná obálka.

Původní obálka je dost...nic moc podle mě. 

Teď k tomu hlavnímu tématu celé této recenze: znakový jazyk, odezírání, hluchota a proč je to důležité

Jsem studentkou tlumočnictví znakového jazyka, jazyku jako takovému se věnuji už přes čtyři roky. Knihy s tématikou neslyšících a znakového jazyka mě ohromně lákají, ale často pro mě bývají hrozným zklamáním. Autoři vnímají takovéto postavy jako zajímavé zpestření, ale často si neudělají žádný předchozí výzkum a mají pocit, že jim stačí si přečíst wiki článek a hned jsou mistři na znakový jazyk a sluchové postižení. Však ono je to jen takové máchání rukama, to přece nemůže být nic těžkého. CHYBA! Znakový jazyk je neuvěřitelně komplexní záležitost, která vážně vyžaduje dlouhou a pečlivou přípravu, abyste o něm nepsali blbosti. V tomhle skládám autorce velkou poklonu, protože je na knize vidět, kolik si s tímto tématem dala práce. Dobré práce.

Několik základních faktů:

• Znakový jazyk není univerzální a v každém státě se používá jiný. V této knize konkrétně australský znakový jazyk. 

• Odezírání je velmi náročné, vyžaduje velký talent a rozhodně ho neovládají všichni neslyšící a už vůbec nevyužívají jako primární komunikační prostředek. 

• Není to znaková řeč, ale znakový jazyk. Je to i v zákoně. Proč to tak je si přečtěte například ZDE.

• Pokud bychom chtěli (a asi i měli) být korektní, nevyužíváme slovo hluchý, ale neslyšící. Označení hluchoněmý už nevyužíváme vůbec, je to dost urážlivé. 

• Neslyšící, kteří ztratili sluch až poté, co se naučili mluvit (postlingválně neslyšící) snáze využívají ke komunikaci mluvený jazyk, protože si ho stále "pamatují". Je to však velmi individuální. 

• Neslyšící, kteří ztratili sluch před nabytím jazyka (prelingválně neslyšící) využívají primárně znakový jazyk, který je jejich mateřštinou. 

A jak by název knihy vypadal v českém znakovém jazyce? Předem se omlouvám za kvalitu videa.

Jak je to s Tichým zlem a jeho hlavním hrdinou?

Jak zmiňuji výše, autorka si opravdu dala práci a vše si do detailu zjistila. Znakový jazyk a sluchové postižení opravdu zobrazuje věrně a nesype do čtenářů hlouposti. Hlavní hrdina, zde využívá mluvený jazyk hlavně protože sluch ztratil až v pěti letech a tak se ho "stihl" naučit. Odezírání je velmi náročné a jsem ráda, že autorka z něj neudělala super schopnost, kdy hrdina všemu dokonale rozumí a ani jednou nezaváhá. Naopak mě potěšilo, že hrdina hůře rozumí, když je unavený, když má špatné osvětlení, nebo když člověk nevýrazně artikuluje nebo jestli mluví s výrazným cizím přízvukem. Na hlavním hrdinovi vidíte jak ohromě se spoléhá na zrak. Znakový jazyk je velmi vizuální a neslyšící stejně tak. Hrdina vždy stojí tak, aby měl co největší přehled o veškerém dění, nemá rád, když se mu něco děje za zády nebo když je v místnosti špatné světlo a to mu zhoršuje jak odezírání, tak přehled o tom, co se děje. Stejně tak pečlivě jsou napsány i části se sluchadly, kde hrdina popisuje, kolik a co konkrétně s nimi (ne)slyší. Vtipné byly části, kde se hrdina střetává s jinými lidmi, kteří netuší jak s ním komunikovat a tak přehnaně atrikulují, křičí nebo zmateně gestikulují. Musím to napsat znovu, je opravdu znát, kolik si s tím dala autorka práce. 

O to víc mě mrzí český překlad, který valnou většinu této práce podrývá špatným názvoslovím. Ano, může se vám to zdát jako pár malých slov a že je ve skutečnosti jedno jestli je to řeč nebo jazyk (neslyšící nebo hluchý), ale ono není. Také nikomu neřeknete, že mluvíte anglickou/německou/českou řečí. Znakový jazyk je jazyk a je to dokázáno už skoro šedesát let. Budu proti dezinformacím bojovat, jak se to jen dá. Správný překlad by měl být ale samozřejmostí a ne světlou výjimkou, která se tedy bohužel nekonala ani zde. Neviním z toho konkrétně překladatelku, protože se jedná o omyl, který byl opakován tak dlouho, až se pro většinu stal pravdou a nikoho už nezajímá, jak to má být správně.

PS: Pokud vás zajímají knihy s podobnou tématikou, můžete si přečíst starší recenzi na Knihu Dokonalé ticho od Rosamund Luptunové, kde je hrdinkou neslyšící dcera Ruby. Najdete TADY.

Tiché zlo je jednou z mála knih, kde jsou neslyšící a znakový jazyk vyobrazováni věrně a pravdivě, alespoň v rámci toho, jak to jen kniha dovoluje. Zároveň to je skvělá a svižná detektivka, ze zcela nového a zajímavého prostředí, která vás bude bavit. I přes špatný překlad té terminologické části, musím dát pět velryb.

PS: Ještě jednou vážně děkuji nakladatelství Cosmopolis za poskytnutí recenzního výtisku, který stál opravdu za to!