Věci které nechápu #3: Zranění

Každý, kdo se seznámil se Saturninem - ať už knižním, nebo filmovým - se setkal i s Agenturou uvádění věci na pravou míru. I já bych chtěla uvést pár věcí na pravou míru. Nebo spíš bych se chtěla pokusit porozumět autorům a jejich gradování děje prostřednictvím zranění. 
Přehnaně přehrávaných zranění.

Zdroj

Shrňme si to. Měla jsem kde co. Zlomenou nohu, nalomenou ruku,  třikrát rozseknutou hlavu, jednou s otřesem mozku, nepočitatelně krát vyražený dech - z toho jednou jsem jednou fakt myslela, že udeřila moje poslední hodinka - různě jsem se pořezala, několikrát i na pár stehů, jednou jsem na sebe vylila horký čaj. Poničila jsem si kloubní pouzdro na malíčku, sedřela jsem si celé předloktí, měla jsem vyvrknutý kotník, pochroumané koleno, léčila jsem si ostruhu na patě... Asi by mě ještě něco napadlo, kdybych se zamyslela...
Ale nikdy, nikdy jsem nevyváděla tak jako někteří knižní hrdinové.

Vlastně jsem nad tím nikdy tolik nepřemýšlela, ale teď se mi dvakrát stalo, že jsem narazila v knize na to, jak se knižní hrdina svíjí bolestí při uzavřené zlomenině a donutilo mě to přemýšlet... Proč vlastně autoři vytváří to napětí zraněním, které přivedou do naprosto zbytečného extrému.

Pro informaci: uzavřená tříštivá zlomenina kosti nebolí. Vím to velmi dobře. Proto mi tato gradace děje přišla tak leda... Úsměvná. Veškeré snažení autora ze mě vyprchalo jako kdyby někdo otevřel okno, napětí povolilo a prostě... Zmizelo. Jen jsem se usmívala.
Proč? Hlavní hrdina se zmítá v bolestné agonií a já vím, že mnohem víc by bolelo vymknutí si kloubu. Jistě zlomenina je fatálnější - hlavně pokud se jedná o obě kosti, nebo případně tu jednu, která drží končetinu pohromadě. Ale o sto procent méně bolestivá. Nejhorší na zlomenině je šok, že končetinu nemůžete používat. Vyvrknutí kotníku, vymknutí zápěstí, vyhození ramene - to je jak bolestivé, tak nepohyblivé a v některých případech také dost fatální.

Zdroj

Stejné to je, když autor popisuje, že jeho postava získala řezné zranění. A jak se mu svět zalil bolestí a bylo to hrozné! Kdokoliv, kdo získal nějaký řezný šrám hodný šití ví, že ani toto moc nebolí. Ano taky je to šok, když se vám z ruky/nohy řine potok krve a ano, cítíte pálivou bolest, jak si maso dýchá čerstvý vzduch. Ale zároveň s tím taky vím, že prvotní pocit je mnohem horší z pořádně sedřené kůže. Jednou jsem zabrzdila o strom tak šikovně, že jsem si sedřela celé předloktí. Čert tomu chtěl, že jsem se během čtrnácti dnů ještě řízla do dlaně při škrábání brambor. Říznutí sebou sice dva dny škubalo, ale v intenzitě se to se sedřenou kůží nedalo vůbec rovnat.

Co je také zábavné, že kolikrát mají hrdinové zranění hlavy, krvácí - nějaký předmět je uhodil. Ale otřes mozku? Ne. Buď nikdy, nebo špatně popsaný. Nikdy neslyšíte o nutkavé potřebě usnout, které musíte za každou cenu odolat, nikdy neslyšíte o zvracení a bolesti hlavy. A když hrdina usne, druhý den se probudí, svěží jako květinka, s boulí na hlavě a "zaschlým škraloupem krve a vlasů". Abych citovala klasika: Žabaři - žádná mrtvola.

Zdroj

A o čem také neslyšíte? Úžeh a úpal. Dvojčata. Kamarádi - ale hrdina jim odolá! Na něj si nepřijdou! Je teplo a paří slunce, ale není třeba vody, stínu ani odpočinku a hrdina vše vydrží doběhne maraton a pak svolá sezení s generály a táhne s plukem do bitvy! Co na tom, že by se jim vařila krev v těle, nebo že jim otéká mozek, hlava bolí tak, že se rozskočí, vyletí teplota, která vše zhoršuje a zvracíte všechno, co se do vás kdy před tím vešlo. Snad včetně vody.

Také mě baví vyražený dech, kdy se hrdina během chvíle oklepe, jako kdyby se nic nestalo. Vyrazí si dech a během řádku už je v pohodě. Žádné minutové lapání pod dechu (které vypadá jako čtvrt hodiny), snaha o uklidnění, přemýšlení, že je člověk už vlastně mrtvý, slzy v očích. Nic. A je to smutné, protože já si moc dobře pamatuji, že v jednom ze svých tří zážitků s vyraženým dechem jsem si byla víc než jistá, že umřu. A to bylo myslím mnohem horší než všechny ty předchozí zkušenosti.

Co se mě týče, skutečně to nechápu. Zranění dokáží tak vylepšit děj! Neskutečně! Všechno posunou o úroveň napětí dál. Správným směrem. Ale zároveň s tím dokážou celé napětí a všechen děj dokonale zazdít. Když někdo získá fatální zranění a ještě funguje dál a je schopný vlastně všeho. Akorát mě to rozčiluje. Velkou spoustu z těch věcí zažil každý z nás (vzkaz pro ty co ne, Dortíčku: You lucky son of a bitches...). Takže buď mají všichni práh bolesti někde na úrovni buldoka, nebo se pojďme společně chytit za ruce a zvolat: Tohle fakt nechápu.

Zdroj

BONUS od Dortíčka:
Mimo zranění jsou další oblíbenou formou, jak gradovat děj také nemoci. Různé otravy, rakoviny, alergické záchvaty a tak dále. Jednou z těch vcelku oblíbených, je cukrovka prvního typu. Ta je totiž hodně časově náročná, musíte si minimálně čtyřikrát denně píchat inzulín protože jinak... no jinak umřete. Proto je často používána v knihách, kdy čtenáři ani nedýchají napětím, zda se inzulin dostane k hlavnímu hrdinovi včas. Jenže cukrovka je nemoc složitá a má nepřeberně mnoho různých niancí, variací a každý cukrovkář prvního typu je úplně individuální a jejich těla reagují naprosto rozdílně (proto je třeba několik druhů inzulínu).

Jenže očividně si stačí přečíst něco na wikipedii a hned je z vás odborník na takovouhle složitou nemoc a navíc se to perfektně hodí do děje, tak proč to tam nedat, jen ať to má grády. V jedné nejmenované knize se dozvíte, že je hrdinka cukrovkářka někdy 70 stran před koncem a celé závěrečné vyvrcholení je postavené na faktu, že je unesena a policie ji musí najít dříve, než upadne do hypoglykemického kómatu z nedostatku cukru. Problém je, že autorka si spletla hypoglykemický záchvat (malátnost, neschopnost vstát, problémy se zrakem, špatná koordinace končetin, končí kómatem) s tím hyperglykemickým (žízeň, sucho v ústech, nadměrné močení, velký hlad, končí otravou organismu acetonem) protože unesená postava dostává najíst sladké pečivo, aby se udržela na nohou. Bez inzulínu, ale nemá jak cukry štěpit a tak by správně měla postava umřít na jeho přemíru ne naopak. Jenže to se stává v rámci několika dní až týdnů, nikoli pěti hodin. 

A i kdybych autorce uznala ten hypoglykemický záchvat, který už v knize přecházel na kóma, opravdu, ale opravdu není možnost, že se z tohoto kómatu probudíte, zvednete se na nohy (mezitím co silně krvácíte ze zad) a někoho ubodáte. Ani sebevětší dávka adrenalinu vám tohle prostě neudělá. 

A tak jsem místo napětí nad tímto "dramatickým" koncem jen pozvedla obočí a celou dobu kroutila hlavou. Chápu, že se nemoci zdají jako zajímavost pro zpestření děje, jenže prvně by je člověk měl znát anebo si o nich něco zjistit jinde, než na internetu. 

A co vy? Zarazilo vás někdy jak jsou knižní hrdinové odolní anebo naopak křičí bolestí, když se říznou o papír? Dejte nám vědět. Lesníček, Dortíček & velrybí crew.