Dokonalé ticho - Rasamund Luptunová- tak trochu jiná recenze

Dokonalé ticho  - Rosamund Luptonová

Název: Dokonalé ticho

Autor: Rosamund Luptonová

Počet stran: 344

Nakladatelství: Ikar

Yasmin řekli, že její manžel zahynul při požáru inuitské vesnice uprostřed Aljašky. Ona ale ví, že to není pravda, ví, že Matt je tam někde a čeká na její pomoc. Tak sebere veškerou svou odvahu i svojí desetiletou neslyšící dceru Ruby a vydává se přes celou Aljašku, aby ho našla. Jenže na cestě není sama a neví, zda vůbec dojede. 

Tuhle knihu jsem si koupila jen a jen kvůli postavě neslyšící Ruby, chtěla jsem vědět jak se autorka popere s takto komplexním a složitým tématem hluchoty, tak aby dávalo smysl a zbytečně nešířilo bludy. Této stránce knihy se budu věnovat níže.

Kniha je podle mě skvěle napsaná. Ze začátku jsem se místy ztrácela, z jakého pohledu je příběh vyprávěn, ale opravdu jen na prvních pár stranách. Luptonová podává příběh po dobře načasovaných kouscích a poodkrývá tak souvislosti a motivaci hrdinek, které vám pomáhají pochopit, co vedlo Yasmin k šílené výpravě přes Aljašku v půjčeném náklaďáku. A obecně je celá postava Yasmin zpracována na výbornou, můžete se s ní ztotožnit a na konci se přistihnete, že jí vlastně fandíte a rozumíte všem těm šíleným rozhodnutím. A to se každému spisovateli nepovede.
Děj mi místy přišel trochu přitažený za vlasy, hlavně protože nemám pocit, že ač jste sebechytřejší, nemůžete se naučit řídit X tunový náklaďák s návěsem po ledu jen díky tomu, že jste se pár hodin dívali jak to dělá někdo jiný. I když to autorka odůvodňuje tím, že hrdinka je astrofyzička, pořád mám pocit, že astrofyzika a řízení náklaďáku jsou dvě různé věci.
Ale i lehce neuvěřitelný děj neubírá na napětí a čtivosti. Opravdu vás kniha vtáhne a stejně jako hrdinka si nedopřeje chvilku oddechu (možná právě proto). Konečné rozuzlení je už asi otázkou vkusu každého člověka, ale myslím, že bylo pojato důstojně a vlastně tak trochu nechává prostor pro domyšlení vlastního konce všech událostí.

A jak to je s Ruby?!
Jako někdo, kdo studuje český znakový jazyk a obecně má dost načteno o komunitě neslyšících nejen v Česku, se musím Luptunové poklonit, že se do něčeho takového vůbec pustila. Uvedením takto specifické hrdinky získáte mnoho zajímavého a hlavně jedinečného materiálu, se kterým se dá pracovat, ale nese to sebou velká rizika. Abyste vymysleli uvěřitelnou neslyšící postavu, dá to opravdu hodně práce, pokud nechcete čtenáře mystifikovat.

Ale až na některé detaily odvedla Luptunová opravdu skvělou práci! Nejvíc oceňuji důraz na to, že s Ruby skoro každý mluví znakovým jazykem (ne řečí! to ještě zmíním) a že některé znaky jsou i vysvětleny a popsány a to nejen v BSL (British sign language) ale i ASL (American sign language) a tím boří mýtus, že znakový jazyk je pro všechny lidi na světe stejný. Stejně tak je skvělé, že autorka to nepřehání s odezíráním, protože ne každý neslyšící dokáže odezírat a chce to opravdu hodně tréninku a rozhodně takto nemůžete odezírat celé souvislé věty natožpak rozhovory. Dalším důležitým detailem je fakt, že Ruby musí být stále vidět na ruce a naopak, protože bez světla nemůže odezírat, ale hlavně nemůže s matkou znakovat. Tím se dostáváme k věrohodnému používání Voice magic, který Ruby používá, když matka řídí a nemůže znakovat. To je další problém, se kterým se musí hlavní hrdinka vypořádat, protože na Aljašce pořád vládne noc a tak je nucena vymýšlet způsoby jak s Ruby komunikovat a doslova ji nenechat samotnou a izolovanou ve tmě.
Samotná mentalita Ruby je vymyšlena skvěle, už jen samotný úvod v knize dokládá, že Luptunová nad tím strávila hodně času a pochopila jak neslyšící smýšlejí a to je úžasné.

"Moje jméno je tvar, a ne zvuk. Jsem palec a prsty, ne jazyk a rty. 

Jsem stará 10 prstů - jsem holka z písmen 

R-u-b-y

A tohle je můj hlas."

Celá kniha dokazuje, ať už děj na Aljašce nebo vzpomínky z domova, že autorka pojala hluchotu Ruby velmi citlivě, ale zároveň reálně a za to se jí klaním. Nejen pasáže Ruby ale hlavně myšlenky její matky dokazují, jak těžké může být stát na hraně dvou naprosto rozdílných světů a snažit se patřit do obou z nich zároveň. Dokázat toto někomu vysvětlit na 344 stranách, to chce umět sakra dobře psát.

Pár výtek ale přesto mám. Na začátku knihy Ruby tweetuje:

"HLUK: Vypadá jako blýskající se dopravní značky fluorescenčních barev; je cítit jako padající štěrk; hvězdný prach; chutná jako vzduch, který vydýchal někdo jiný."

Takhle by se desetiletá neslyšící holčička mohla jen těžko vyjádřit. Angličtina je pro neslyšící angličany absolutně cizí jazyk (stejně jako třeba čeština pro české neslyšící). Má jinou gramatiku, stavbu slov, slovní zásobu, slovosled atd. Naučit se jí je pro neslyšící těžké a náročné. Tomu se věnuje řada odborných a pedagogických knih. I když je Ruby zařazena v jakémsi programu pro talentované a je jasné, že je intelektem trochu jinde než ostatní desetileté děti, takhle by i přese všechno asi psát nemohla. To samé když píše blog. Dlouhé spisovné věty se složitými výrazy a dokonalou interpunkci a gramatikou jednoduše nejsou pro desetiletou neslyšící holčičku reálné.
Autorce to nezazlívám, protože valná většina lidí si myslí, že číst a psát nemůže činit neslyšícím problém. A taky by se to v knize asi tak dobře nevyjímalo, přeci jen každá beletristická kniha by měla nějak vypadat.

Další věcí, která mě hodně mrzí, je chyba v překladu, kde se sign language překládá jako znaková řeč. Je to obecná a velmi častá chyba. Znaková řeč a znakový jazyk jsou dvě různé věci. Znaková řeč je termín ustanovený dle zákona a označuje tak dvě různé věci a to: znakový jazyk a znakovanou češtinu. Sama o sobě znaková řeč významově nic není. Více se můžete dočíst ZDE .
Je to jen detail, ale mohl přinést nějakou osvětu.

I přes občasnou neuvěřitelnost děje, musím Luptunové opravdu pogratulovat jak neuvěřitelně dobře takové téma zpracovala a musím ohodnotit:

Doufám, že jsem vás neunudila k smrti a třeba jste se dozvěděli i něco nového nebo zajímavého. Pokud vás tématika neslyšících zajímá, neváhejte a napište komentář nebo rovnou mail na kniznivelryby@gmail.com