Nádech a výdech, jdeme dál

Říká se, že když něco skončí, něco nového začíná. Jenže co když potom nevíme kudy kam? Co když nás nová cesta děsí? Co když se po ukončení něčeho, na čem jsme strávili roky práce cítíme prázdní a radost se a ne a ne dostavit? Všichni Vám gratulují a plácají po zádech, zatím co vám se chce tak trochu brečet a křičet zároveň. No a teď velrybo raď. 

Možná jste si všimli, že blog byl poslední dobu tak trochu neaktivní. Jeden příspěvek za tři měsíce je pořád jen lehká neaktivita, ne? Věci se mají tak, že jsem dokončovala školu a všechna moje energie směřovala ke zkouškám, praxím, odevzdání práce a učením se na státnice. A mezitím chodit do práce, vařit, nakupovat a starat se, když už ne o sebe, tak aspoň o ty kočky, co máme. Zkrátka dobře to nebylo poslední tři měsíce zrovna jednoduché. Všechno směřovalo ku jedinému cíli a to absolvovat. No a to se mi taky povedlo. A radost se nějak ne a ne dostavit.

Žila jsem v představě, že mi z ramen spadne obrovská tíha. Že se konečně budu moc vrátit ke čtení beletrie místo otázek ke zkouškám, hrát na playstationu bez výčitek, trávit víkendy venku a ne v práci. A teď když je po všem, v ruce mám diplom a na stole se mi skví obrovská kytice s blahopřáním nějak nemám pocit, že by se situace výrazně změnila a mě bylo lépe. Nechápejte mě špatně, bylo naprosto skvělé lehnout si ke knize a hodinu si v klidu číst. Bylo osvěžující strávit dopoledne u playstationu, aniž bych si za to později nadávala. Ale můj mozek je asi ještě pořád v režimu "učíme se dokud nepadneme" a nenechá mě v klidu. Mám neustále pocit, že jsem něco zapomněla, že jsem něco neudělala a navíc automaticky aplikuji naučené vědomosti na naprosto náhodné věci okolo sebe. Protože když vás někdo lechtá na dlani palcem, měli byste ucuknout nebo se alespoň zasmát a ne přemýšlet, že tohle je typ sociální hry takzvaná škádlivka, která se využívá u batolat od jednoho roku do tří let. A tak pořád chodím po bytě sem a tam, beru do rukou zápisky z prváku a potvrzení z praxí a nevím, co s tím vším. 

Tyhle tři roky studia byly daleko těžší, než jsem čekala. Dokonce bych řekla, že těžší než vysoká škola, kterou jsem studovala před tím. Bylo to opravdu hodně práce a námahy a k tomu téměř rok a půl výuky online formou nám rozhodně nepřidalo. Zkuste se učit 3D jazyk v 2D prostoru. Řekněme, že ke konci měla každá z nás dost. A právě to mě na tom asi mate, protože vím, kolik jsem do toho vložila energie, práce a dřiny a najednou je to za tři dny všechno u konce. Všichni mě plácají po zádech, gratulují mi jak jsem to i přes to všechno zvládla a jak to mám za sebou a ptají se, jestli jsem šťastná. A já nevím.

Ano, řekla bych, že jsem šťastná, že jsem to zvládla. Ale nedokážu z toho mít radost. Protože vím, že teprve teď to začne být opravdu těžké. Čekají mě pohovory a dělání práce, kterou znám dost dobře na papíře, ale ve skutečnosti vypadá dost jinak. Mám hlavu plnou tlumočnických teorií, ale bojím se, že je nedokážu použít, až na to přijde. Mám strach, že mi to nepůjde a že selžu, že nade mnou budou služebně starší kolegové kroutit hlavou. Mám strach, že nebudu dobrý tlumočník. A to je v pohodě. 

Je přirozené mít strach. Je v pořádku přistupovat k věcem s respektem a určitou pokorou. Je v pohodě bát se, co bude dál. Je v pohodě pochybovat o svých rozhodnutích. Ale člověk se v tom nesmí ztratit. Nikdo nečeká, že budu po absolvování školy ve své první tlumočnické práci skvělá a bezchybná. A já to nesmím očekávat sama od sebe. Ano, budu dělat chyby. Ano, budu se plést, dělat špatná rozhodnutí a určitě se před klienty pořádně ztrapním a možná si nad tím doma pak pobrečím. A to je taky v pořádku. 

Důležitý je ten krok vpřed. Bude to stát opravdu hodně síly ho udělat, ale je to potřeba. Za pár let se mohu ohlédnout a zjistit, že jsem ušla kilometry a kilometry a sama sebe se budu ptát, jak mi to tehdy mohlo přijít tak těžké. Ale to je budoucnost. Teď je teď. Takže nádech a výdech, krok vpřed, jdeme dál.