Paměti Lovce monster: Grunge - Larry Correia & John Ringo

Po více jak měsíci přicházím s novou recenzí. Proč jsem nerecenzovala knihy ačkoliv jsem jich během února několik přečetla? Protože mě žádná dostatečně nezaujala. 
Slíbila jsem si, že Correiu nebudu recenzovat, protože jsem pravidelně nadšená z jeho knih. 
Ale... Když se mi kniha nelíbí... Byla by škoda nechat si utéct příležitost a nenapsat zlou a zákeřnou recenzi i když na oblíbené univerzum.

Autor: Larry Correia & John Ringo

Název: Paměti Lovce Monster: Grunge (Grunge: Monster Hunter memories)

Počet stran: 336

Naladatelství: Fantom Print

MILUJU! Lovce monster. Skutečně, čtu je už od té chvíle, co u nás vyšel první díl. Mám ráda Correiův styl. Jeho postavy, některé jsem si neskutečně oblíbila a prožívám s nimi vše, jako kdybych byla v jejich kůži a to ne jen v Lovcích, obecně mi ten autor sedí. Protože ačkoliv se děj odehrává v současné alternativní Americe, málo kdy se vám dostane toho patriotismu. Naopak se kolikrát pokloní i jiným národům. Neřeší nic kromě akce a pozadí té akce.
Takže co mi dát k Vánocům, když mám kompletní Grimnoirské kroniky. A všechny Lovce Monster. Přece Paměti Lovce monster.
To byl ale hloupý nápad.

Chad je chlápek, s "pohnutým" osudem, jeho matka ho psychicky ponižovala, bratr ho zase mučil fyzicky a otec je opustil, když byl Chad ještě malý. Po smrtelném úrazu v armádě, kdy ho vyšší moc sešle zpět na zem, se přidá k Lovcům monster s.r.o.. A rozhodne se naplnit Boží vůli.

Proč jsem dala slovo pohnutý do uvozovek? Protože Chad je ufňukaná hlavní postava, která na jednu stranu má propozice k tomu být skvělým hlavním hrdinou a na druhou stranu to Ringo pokaždé zazdí něčím naprosto zbytečným. Představte si: jste dospělý člověk potkáte cizí lidi, sednete si - jdete spolu na večeři a první téma to vybalíte je, že nenávidíte své jméno, nenávidíte svou matku a vůbec máte na prd život. Jste dospělý člověk, který má IQ někde ve stratosféře (a dokáže se naučit ničemu podobný jazyk jenom posloucháním, protože to je to, co se běžně děje), neskutečný sexuální dravec a přesto jste schopní odsoudit lidi podle toho, jak vypadají a jaké mají vzdělání: Moji rodiče byli profesoři a já je nenáviděl, tak ty budeš taky kokot, když jsi ten doktor. Ty nosíš zelené ponožky a kraťasy, tak to asi budeš taky kokot. Jednoduše tato postava mi nedala jediný důvod k tomu si ji oblíbit. Co mě u hlavní postavy taky hodně pobavilo je, že už na základní škole se učí, že inteligence není dědičná. Můžete mít vlohy k tomu být chytrý, ale pokud nemáte v dětství dost stimulů, nic z toho nevydolujete. A světe div se, ačkoliv byl hlavní hrdina zatracovaný syn, kterému se nikdo nikdy nevěnoval, tak kdyby chtěl, ponížil by všechny v menze, jak je chytrý a dokonalý...

Čím mě kniha odradila na prvním místě, když jsem se spokojeně zavrtala do peřin a vzala si k sobě další Lovce, byla pouhá předmluva. Už v předmluvě mě tato kniha vytočila. A to v okamžiku, kdy o sobě John Ringo začal prohlašovat že div není nejlepší současný americký autor a že jiné knihy nečte, protože už teď může říct, že jsou špatné. Abych uvedla přesnou citaci: "Spousta knih mi teď připadá méně zajímavých, než když jsem se stal profesionálním autorem. Jen velmi málo lidí (...) mě ještě dokáže zaujmout. Myslím, že dokážu napsat lepší příběh, než je v devadesáti procentech vydaných knih.(...)" Ano i toto můžete nalézt v předmluvě a nutno podotknout, že ve svém okolí nevím o nikom, kdo by o autorovi slyšel a ačkoliv na Goodreads mají jeho knihy hodnocení okolo čtyř hvězd, tak jeho nejčtenější kniha má něco přes jedenáct tisíc hodnocení. Celosvětově (českou databázi neřeším, tam je sice hodnocení vysoké, ale většinou do dvaceti hodnotitelů a to úplně neberu za dostatečný vzorek).
Co se mě týče, tak bych ráda, aby ten pán dostal trochu sebereflexe, protože napsat:  ... já dostal páreček, co se skutálel z kopce. Když jsme tuhle část města vyčistili, pokračovali jsme dál. Nejsem profesionální spisovatel, ale takhle jsem část děje neukončila ani ve slohových pracích. Natožpak: "To jsem napsal já," odpověděl jsem. "Ale zatím mám jen tenhle refrén." Zazpíval jsem jim to. Konec. Taky nastala zábavná situace, kdy očividně umírající člověk prohlásí, že nic neprozradí, ale v okamžiku, kdy mu někdo klekne na ránu se zlomí. Ačkoliv ví, že už je vlastně mrtvý - viz ukázka:

"Tak komu?"

"Ne. To ti nikdy neřeknu."

Zapřel jsem se o koleno. Nekromant zaječel. Několik jeho obětí se ke křiku přidalo.

"Komu?" zopakoval jsem, když jsem konečně zvedl nohu.

"Temným... vládcům..."

A víc už toho jeho zbídačený tělo nezvládlo. Zemřel.

(str. 221 - ne, fakt jsem nic nevynechala)

Toto nejsou situace, do kterých by se měl dostávat autor, který se svévolně staví na piedestal. Nejsmutnější na tom všem je, že z důvodu toho příšerného slohu jsem pak přeskakovala celé odstavce i když šlo o akci.

Zároveň s tím vším mě hrozně dráždil Americký patriotismus. Nebyl nijak výrazný, ale poslouchat pořád dokola o mariňácích a skvělých amerických presidentech (jmenovitě o Nixonovi) a o tom, jak ostatní byli špatní a republikáni jsou to nejlepší, co tu zemi potkalo. No. Dobře. Co mě ale vytáčelo citelně víc bylo, že knihu, kterou chcete postavit na zabíjení (sice monster, ale i tak) a sexuálním životě promiskuitního hrdiny, který nadává na všechny své rodinné příslušníky, dokázal autor prošpikovat náboženstvím. Jak chodí hlavní hrdina ke zpovědi a protože je Bohem vyvolený bojovník a vůbec je velmi sečtělý a pobožný.
To mě vytáčelo, ale skutečně mě ranil a rozesmutnil fakt, že pakliže jsou původní Lovci postaveni na akci Paměti stojí na ohromné hromadě omáčky kolem. A to čtenář Correi zkrátka nechce. Nechce slyšet o soudních sporech, kde se hlavní hrdina setká s nenáviděnou matkou a vyjde jako neporažený, dokonalý a úžasný vítěz. Nechce vědět jak funguje jakuza, nestojí o FBI a její vnitřní fungování, natož pak o tom, jak se státní sektor a soukromý sektor dělil o zakázky vraždění monster.

Co mě u Lovců monster a Grimnoirských kronik rozčiluje velice pravidelně jsou pravopisné chyby a jedna a ta je obzvláště oblíbená: ignorování rozdílu mezi mi a my. Ačkoliv existují chyby, kterých si zkrátka nemusíte všimnout a nikdo není dokonalý, uznávám že ani já nemám skvělý pravopis, tak této si všimne každý čtenář ihned, obzvláště pokud se opakuje několikrát za knihu (netrestejte korektora textu, on za to nemohl, ta kniha je hrozná, ani bych se nedivila, kdyby ji nedočetl a řekl, že je vše v pořádku). Pravdou zůstává, že této knize by nejspíše nepomohl ani ten nejlepší překlad pod sluncem, nicméně tyto chyby rozhodně nepomohou k poupravení názoru na cokoliv o co se tento spisovatel pokoušel. Navíc co mě tedy na překladu skutečně zaujalo bylo jméno společnosti, které bylo uvedeno celé anglicky a překladatel do toho vloudil českou spojku. Proč?

Začínám se modlit k literárním bohům, aby tento člověk skončil s Lovci monster a už se k nim nikdy nevracel. Je to už více jak týden, co jsem tuto knihu dočetla a pořád mě dráždí pouhý pohled na ní. A mám za to, že se to určitě nezlepší. Taky se modlím za to, aby Correia vydal další knihu originálních Lovců a já si mohla spravit chuť. Prosím. LARRY VRAŤ SE! TVŮJ SVĚT TĚ POTŘEBUJE!!!

Takže ano. Máme březen a já mám za to, že jsem narazila na jednu z nejhorších knih letošního roku. Jaká ironie, nejhorší kniha odehrávající se ve světě, který je jeden z mých nejoblíbenějších. Všechno tohle mě nutí přemýšlet, že ta kniha se nehodí ani do knihobudky. Co když si ji přečte někdo, komu by se mohli líbit Lovci a jeho první setkání bude takovéhle? To si nemohu vzít na triko.
Myslím, že toto hodnocení jí velmi sluší:

Mějte se hezky, čtěte lepší knížky než já a užívejte začátek jara.

Váš zhrzený Lesníček a Bláža