Já contemporary YA literaturu prakticky vůbec nevyhledávám. Ale film Mluv jsem znala dávno předtím, než jsem zjistila, že něco jako YA contemporary literatura vůbec existuje. Když jsem přišla na to, že film vychází z knižní předlohy, řekla jsem si, že by nemusel být špatný nápad zase zkusit něco nového a obě díla porovnat.
Melinda Sordinová nastupuje na střední školu, jenže kromě učebnic, ošklivé sukně a špatné nálady si sebou nese i tajemství z předchozího léta. Jako už by samotná hrůza, kterou prožívá kdykoli zavře oči nebyla dost, všichni jí nenávidí, protože zavolala policii na nelegální večírek. Naprosto izolovaná Melinda, kterou nechtějí vyslechnout ani rodiče, se uzavírá víc a víc do sebe, přestává mluvit, chodí za školu a jediným světlým bodem v jejím životě je výtvarná výchova v netradičním pojetí učitele Freemana.
Jako Melinda Sordinová byla obsazena Kristen Stewart, kterou všichni známe jak jinak než ze Stmívání. Tehdy se říkalo, že umí jen jediný výraz a že prakticky neovládá žádné mimické svaly v obličeji. Kdo by se podíval na Mluv, asi by s tím vším souhlasil. Jenže (!!!) do Mluv to perfektně sedí. Kristen hraje čtrnáctiletou dívku, trpící depresí a zotavující se z hrozného traumatu, to vám upřímně moc široké spektrum výrazů tváře nenabízí. A tak apatický, prázdný až nezúčastněný výraz Melindě opravdu sedí.
Jediný casting, který mě opravdu docela překvapil byl Steve Zhan (Válka o planetu opic, Tohle je náš svět), který hraje učitele výtvarky Freemana. Co si budeme povídat Steve Zhan je v tomhle filmu přesně ten dlouhovlasý fešák, který má střešní ateliér a tvoří opravdové umění. Přičemž v knize je postava učitele popisována jako starý a docela strašidelný pán, ale víte co? Já se vlastně vůbec nezlobím, že to změnili.
První a asi největší věcí, kterou se film a kniha odlišují, je tempo. Zatímco kniha má slabých dvě stě stran a díky čtivosti vám ubíhá pod rukama opravdu rychle, film se ve svých 90 minutách může zdát až zdlouhavý a pro někoho i nudný. Dlouhé a stabilní záběry na osamocenou mlčenlivou hrdinku z různých úhlů a v různých prostředích a neustále opakované neúspěšné navázání vztahů s kýmkoli, prostě nemusí bavit všechny a k nějaké té "akci" dojde až v posledních deseti minutách filmu. A i když se Mluv dotýká opravdu závažných témat, rozhodně to není film pro fanoušky psychologického dramatu. Právě až po dočtení knižní předlohy mi došlo, proč režisérka Jessica Sharzer (převážně scénáristka např. pro American Horror Story nebo Nerve: Hra o život) zvolila tak pomalé a zdánlivě unylé tempo. S tím co se stalo Melindě se jednoduše nedá vyrovnat rychle, film i kniha každý kladou důraz na pomalou a útrpnou cestu zpátky k sama sobě, každý však po svém. Kniha pomocí myšlenkových pochodů hlavní hrdinky a film pomocí dlouhých tichých záběrů.
Dějově se film odlišuje opravdu v maličkostech. Jako například pořadí změny školních maskotů, změna časů zápasů nebo zcela vynechaná scéna, kdy jde Melinda nakupovat s matkou. Drobné šachování s postavami, kdy se někde někdo přidá a jinde zase odebere, aby to vypadalo líp nebo se to více hodilo do scénáře. Akorát mě překvapilo, že film naznačuje (a to více než jen naznačuje) ústřední zápletku velmi brzy, kdežto v knize se k ní dostaneme až o dost později, ale to se také může zdát jen mě. Jedinou věcí, kterou musím filmu uznat a o které si myslím, že by se opravdu hodila i do knihy je, když Melinda ukazuje svůj tajný ateliér panu Freemanovi. Je to nádherná scéna a překvapilo mě, že v knize vůbec není.
Přestože je film z roku 2004 a kniha dokonce z roku 1999, řeší bohužel stále aktuální téma, které nedává společnosti spát. Není to jen další YA contemporary kniha/film, který bude moderní na pár měsíců a zanikne. Mluv je svědectvím o traumatu a o snaze uzdravit jak svoje tělo tak i duší skrze dlouhou a trnitou cestu. Ať už si vyberete knihu nebo film, uděláte dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Každý komentář, včetně těch negativních, nás potěší, ploutev na to!