Metro 2034 - Dmitry Glukhovsky

Recenze aneb jak jsem byla překvapená

Já teda nevím, ale po tom, co jsem četla jak hrozná tato kniha je, jsem čekala nějaký neskutečný propadák...Něco, čeho se budu chtít čím dřív tím líp zbavit. Nějakou knížku plnou post apokalyptické filozofie... To se ale nekonalo. A tak se docela nezvykle ptám: Co je na téhle knize tak zlého?

Název: Metro 2034 (Метро 2034)

Autor: Dmitry Glukhovsky

Počet stran: 304

Nakladatelství: Knižní klub

Zdroj

Dokonce jsem na začátku četní přemýšlela, že o Metru vůbec nebudu psát, že to je vlastně docela
zbytečné psát recenzi na druhý díl, když ji nemám na první. A tak se asi nebude jednat ani tak moc o moje vyjádření ke knize, jako spíš o její obhajobu.

Kdykoliv jsem mluvila s kýmkoliv kdo četl sérii Metro, tak mi bylo řečeno, že první díl je bezva a druhý nestojí za nic. Proto jsem s k tomuto dílu přistupovala s pocitem skepse a jisté povinnosti. Tenhle díl jsem prostě přečíst musela, protože tu na mě čeká třetí, závěrečná, část. Takže jsem počítala, že se s četbou budu plácat tak od desíti k pěti, s přestávkami na čtení jiných knih. Ale ono ne. Za tři dny jsem měla přečteno a po celou dobu si mě kniha udržela pěkně v očekávání z toho, co další stránka přinese.

Člověk k tomu musí přistupovat tak, že to je volné - pokračování, takže Arťoma se dočkáme naprosto minimálně. Z minulého dílu si každý dozajista zapamatoval Lovce. To je jedna z hlavních postav tohoto románu. Jenže mezi prvním a druhým dílem se něco stalo a tahle milovaná postava je tak trochu... Divná. Lovec a starý pán, bývalý strojvůdce z metra s přezdívkou Homér (už jen to jméno mnohé vysvětluje), který sní o tom, že před tím, než umře, tak po sobě něco zanechá. A co jiného by měl Homér zanechat než knihu. A tento "elitní" oddíl jde na pomoc jedné stanici. Samozřejmě, že to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, ale přesně tohle jsme všichni čekali!

A z toho pramení všechno to různě špínou vlečené filozofování. Není to vysoká filozofie, spíš mi to přijde jako konstatování, něco co si všichni v Metru uvědomují, nicméně nám to často ani nemuselo dojít.

Další věc, které knize podle všeho v mém hodnocení pomohlo je, že mezi prvním a druhým dílem jsem měla znatelnou prodlevu. Tři roky dobrých a špatných knih a nějakého psychického vývoje způsobily, že střídání akce a volnějšího tempa mi vůbec nevadilo. Spíš naopak jsem ocenila vyváženost a lehkost se kterou to Glukhovsky dokázal spojit. Vlastně mi ani nepřišlo, že by tam byla nějaké hlušší místa. Jasně, někdy jsem byla jako na trní, proč se nic neděje, ale to se stává, když je hlavní postavou šedesátiletý člověk.

Navíc a teď pozor, sem Glukhovsky dokázal vložit i takový menší, poněkud zbytečný, románek... A světe div se, na rozdíl od jeho jiné knihy Budoucnost, kdy mi ta ženská protagonistka neskutečně lezla na nervy, jsem to tady vzala docela v pohodě. Asi protože ta dívka nebyla taková bábovka jako v Budoucnosti. 

Pravda je, že na konci románu mi zbyla spousta otázek bez odpovědí, kterých se asi nedočkám. Ano, bylo tam několik nevyřešených záhad a nebyl to zrovna konec zalitý sluncem a roztomilých koťátek. Ale co se dá očekávat, když slunce pod jaderným smogem není vidět a kočky v podzemních stanicích metra nikdo nechová.

A já teď přemýšlím. Mám nebo nemám číst třetí díl hned, nebo až později? Jsem z toho taková nejistá. Přeci jen teď jsem spokojená, jsem si jistá, že kdybych četla první a druhý díl hned po sobě, asi bych tolik spokojená nebyla. A když jsem se dočetla, že třetí díl se blíží akčností k prvnímu, tak si nechci pokazit dobrý dojem z této knihy, kterou všichni ostatní odsoudili. 

A já pořád tak nějak nevím proč... 

Chce to jen dobré načasování!