Věnování, které mě rozplakalo

Znáte to, občas listujete starou knížkou a najdete věnování. Krátký vpisek na titulní straně, k narozeninám, k výročí, k promoci, stará zapomenutá, ale kdysi s láskou psaná věnování, která měla udělat obdarovanému radost. Drobné střípky minulosti. Já jedno takové našla v rodinné knihovničce, no... slzám jsem se neubránila. 

V únoru mi umřela babička. Sice tomu nikdo neunikneme, ale tak jako tak je smrt blízkého člověka vždycky smutnou a bolestivou událostí. Teprve nedávno jsem se dokázala postavit věci čelem a spolu s mamkou začala vyklízet babiččin dům, mě jako odborníkovi připadla knihovna. Mohla bych vám tu sto let psát, jak člověk převrací v rukou desítky klasiků a nachází neuvěřitelné ilustrované poklady a s těžkým srdcem třídí, co někdo shromažďoval celý svůj život.

Úplně vespod, schovaná za vysavačem byla polička s pohádkami. Babička je tam měla původně pro nás, vnoučata, ale nepamatovala jsem si, že by nám z nich kdy četla. Bylo mi zatěžko takové knihy prodat nebo věnovat do knihobudky. Pohádky, to je přeci moje, tak jsem jednotlivými knihami listovala. Byly tam piráti, ruské bajky, stará leporela a říkadla, pohádky které četla moje máma jako malá, jednoduše poklady. Pak jsem narazila na tuhle knížku: Z pohádek Šeherezádiných, s krásnými fialovými deskami v arabštině, no koho by to nenadchlo. 

Pravý poklad jsem ale objevila až uvnitř. 

"Své nejmilejší věnuje k I. výročí našeho seznámení" 11.12. 1949  Olda

Věnování od mého dědy babičce, ještě než se vzali. Babičce tehdy bylo šestnáct, dědovi sedmnáct. O tři roky později se vzali a byli spolu padesát osm (!!!) let, než děda zemřel. Tak sedíme s mámou na podlaze, brečíme a dušujeme se, že tuhle knížku do antikvariátu rozhodně neprodáme. Tahle pojede s námi, kousek naší rodinné historie. Drobný důkaz lásky, kterou opravdu rozdělila až smrt. 

Víte, já nevěřím v boha ani v nebe, ale věřím na duše a ty jejich jsou konečně zase spolu. 

Váš Dortíček