Hybatelé - David Mitchell

Znáte to rčení "mávnutí motýlích křídel způsobí na druhé straně světa tornádo" teda...myslím, že takhle nějak to bylo, každopádně, myšlenka je snad jasná. Žádný čin není bez následku a nic na tomto světě není náhoda, vše je propojené a nikdo z nás není Hybatelem svého vlastního života. Alespoň tak o tom píše David Mitchell

Název: Hybatelé

Autor: David Mitchell

Počet stran: 349

Nakladatelství: Mladá fronta

Kniha se skládá z deseti dalo by se říci povídek, kde se každá odehrává v jiném městě, s jinými postavami a jiným příběhem. Klidně by mohly stát samy za sebe, ale to by přeci nebyla žádná zábava. Ačkoli povídky nespojuje žádný jasný motiv a každá je úplně jiná, můžete si všimnout drobných zmínek, větiček a odkazů na další povídky. Jsou to jen takové malé nitky, které spojují všechny příběhy v jeden celek a tak každé z nich dodávají zcela nový smysl. A je to opravdu důmyslné, v jedné povídce jsem našla dokonce až tři spojení s těmi ostatními a jsem si jistá, že kdybych si knihu přečetla znova, najdu jich ještě víc.

Nejúžasnější na téhle knize je, že všech deset povídek je, jako kdyby je psalo deset různých lidí. Každá postava a její příběh je naprosto jedinečný a odlišný od všech ostatních. Máme tu fanatického člena pochybné sekty, stařenku vlastnící čajovnu uprostřed komunistické Číny, vášnivého posluchače Jazzu, dva baťůžkáře, nenapravitelného sukničkáře, workoholika, co má v bytě ducha nebo třeba fyzičku, která má ve svých rukách osud celého světa a mnoho dalších. Styly povídek se různí, některé jsou vtipné, jiné drsné další zase hodně filozofické, každá je opravdu jedinečná a přesto tak nějak víte, že do sebe zapadají jako nějaké obrovské puzzle.

Pokud jste viděli nebo četli Atlas mraků věřte, že Hybatelé jsou v mnohém podobní a v mnohém úplně rozdílní. Na rozdíl od Atlasu mraků se Hybatelé drží více při zemi. Žádné postapo, ani sci-fi nebo cestování skrz planety se zde nekoná, i když pár nadpozemských prvků se tu přeci jen vyskytne, ale nejsou hlavními tahouny příběhu. Kniha se více zaměřuje na "reálné" lidi jejich příběhy a to jak jak nevědomě ovlivňují dění světa.

Ač je tahle kniha skvostem, nedoporučila bych ji každému. Rozhodně není pro někoho, kdo si chce odpočinout a nad knihou a jejím dějem nepřemýšlet. Ani pro nikoho, kdo hledá velkou akci nebo strhující závěr, kde budou na pozadí vybuchovat auta. Taky to chce číst knihu vcelku rychle, nebo alespoň pravidelně, jinak se vám děj rozpadne na jednotlivé povídky a všechna ta propojení se vytratí a vám vlastně uteče celá hlavní myšlenka.
Ale pokud jste čtenářem, který chce od knihy víc než jen relax, pokud chcete myšlenky kvůli kterým nebudete moc usnout, pokud věříte, že nic není náhoda, pak jsou pro vás Hybatelé to pravé.

PS: Znuděným výrazem mojí kočky se nenechte zmást, ona je spíš na ruské klasiky.

Ukázky:

"Město je jako moře, ve kterém pořád něco ztrácíte. A nacházíte jen to, co ztratili ostatní."

"Johne Culline! Hrát hymnu nestydatých šedesátých let v domě Božím!"
"Jestli pán bůh nedokáže pochopit duchovní přesah Procol Harumm, jeho smůla."
"Co bys dělal, kdyby teď přišel otec Wally?"
"Řekl bych mu, že je to hymnus Na kolena, ó věrní od Fettuccineho"
"Fettuccine jsou těstoviny!" "

"A z těch zákonů jasně vyplývá, co máš dělat?
"Snad... nikdy si nezačínej se ženskýma, který maj míň co ztratit než ty. Nejezdi na červenou, nebo aspoň ne, když za křižovatkou stojí policajt. Podporuj nadané pouliční muzikanty. Nevol nikoho, kdo má tu drzost tvrdit, že to myslí upřímně. vydělávej prachy, jdi za štěstím. neparkuj na místech vyhrazených pro invalidy. Stačí?"
"Zahrnují ta pravidla také záchranu lidského života?"
"Nechceš nám tady dělat kázání, že ne?"
"Jsem krotitel, ne kazatel Sýčku. Zajímá mě, jak poznáš, co dělat, když jeden zákon popírá druhý."