Ódinovo dítě - Siri Pettersen

Já vím, že náš blog mívá obvykle na populární a oblíbené knihy dost rozdílné názory od spousty ostatních blogerů... Ale vážně jsme v tomhle případě četli stejnou knihu? Nemáte nějaké jiné vydání?

Název: Ódinovo dítě

Autor: Siri Pettersen

Počet stran: 568

Nakladatelství: Host 

Moc se netajím skutečností, že YA je v mém žebříčku popularity v dolní polovině. Ale když jsem četla recenze a komentáře u této knihy říkala jsem si, že by to nemuselo být tak špatné, ne? Severská mytologie, fantasy... To by šlo, ne?
Očividně ne. Nešlo.


Hlavní hrdinka Hirka žije ve světě, kde mají všichni ocas. Jenže ona ho nemá. A brzy zjistí, že by z toho mohly vzniknout nějaké problémy (jenom maličkosti, jako že je jiný druh a Ódinovo dítě, mezi přáteli přezdíváno plíseň, nebo že neovládá jistý druh magie). Když se do samotného problému zapojí i mocenské hry s nimiž je úzce spojen její kamarád z dětství Rime (který podle stokrát opakované šablony má vše, co ona nemá), vznikne zajímavý mix YA a fantastiky.

A vlastně proč ne? Svět funguje i když autorka předhazuje nějaké informace, jako kdyby to mělo být nad slunce jasnější. A i když jsem četla, že je to napsáno na motivy severské mytologie, moc spojení jsem tam nenašla. Krom Ódina, havranů a zmínce o elfech a Bifröstu. Líbilo se mi, že svět měl částečně svou vlastní floru, na což spousta autorů zapomíná, když vytváří své nové světy.
Ačkoliv knize nemůžu odepřít neskutečnou čtivost a zajímavý, neotřelý, námět, mám několik poznámek i k tomu, co se mi nelíbilo...

Četla jsem ve spoustě recenzí, že je to občas zdlouhavé a až moc popisné. Což o to, já popisy prostředí miluji, hlavně když jsou povedené (například v Pánu Prstenů jsem nikdy nepřeskočila ani jeden řádek popisů!). Ale v této knize mi nepřijde, že by bylo tolik moc zbytečných popisů jako spíš zbytečných řečí, myšlenek a hluchých míst. Kolikrát člověk unese prohlášení: Já jsem plíseň. Nebo: Nechci být tím kým jsem!... Mě to stačí zmínit jen párkrát za knihu. Ne několikrát za kapitolu, která má maximálně patnáct stran. Když si k tomu přičtu, že poprvé se začalo něco dít na sto třicáté straně a než se hlavní hrdinka rozhoupala k činu, zabralo to dalších třicet stran setkání, hovorů a epizodek, které na celkový děj nemají žádný dopad (např.: balení a vybalování)... Eh... A to se opakovalo poměrně často. Konečně akce chvalme Pána... Ach musíme si ještě popovídat, než něco vůbec pořádně začne.

Neskutečně mě rozčilovala Deus Ex Machina, která Hirku tolikrát zachránila. Ano, náhody se skutečně dějí, ale pokaždé, když se děje něco nebezpečného? To zase asi ne... A když se zdálo, že někdo bude vyprovokován ke slovní přestřelce, vše skončí tím, že se oba zasmějí.
Následující výtka je spíš můj osobní problém, ale měla jsem většinu času hrozivé problémy porozumět tomu na co ti hlavní hrdinové mysleli, když konali nějaký čin. Po většinu času, když proběhlo nějaké rozhodnutí, seděla jsem a kladla si otázku: "Proč?" Asi jsem si prostě zvykla na to, že když je problém, autor k tomu postaví své hrdiny čelem a nebo z nich prostě udělá zbabělce a nechá je schovávat se. Tady byla spousta podivného cestování tam a zpět, přičemž cesta někdy trvala čtyři dny, jindy přes noc, někdy několik dnů.
A co jsem si všimnula bylo pochybné střídání ročních období v městech vzdálených od sebe... Neznámo kolik dnů cesty ale podle mapy sotva několik kilometrů. V severním městě byl sníh, v tom o něco jižněji ještě podzim varoval před zimou... Holt jiný kraj jiné podnební pásmo.
Aby byl výčet kompletní, připíši poznámky, co jsem si v průběhu čtení poznamenala. Když je Hirka plíseň a ta se na ostatní šíří pohlavním stykem, co to je za plíseň?! Oh bože... Nějaký syfilis?! V knížce pro mládež? Sex je zlý děti, velice zlý... Pak tu mám poznámku o KLDR, která se mi vybavovala stále častěji a častěji, že nakonec jsem si Radu vedoucí celou říši přejmenovala na Kim 1-6, všichni obyvatelé v ně věří a uznávají je skoro jako Bohy (i když svého Boha milují ještě víc... Středověk v KLDR?) tak oddaně, až jsem z toho málem plakala. Poslední co tu mám je jistá zvláštnost totiž, že mi přišlo, že v knize jsou ty části tak zvláštně nastavené, jako kdyby je tam autorka připojila až později, když si řekla: "Tohle jsem tam chtěla mít a zapomněla na to, tak to šoupnu sem a dobrý." Ale to už je možná jenom moje zaujatost.


 Koho jsem si vážně oblíbila, tak to byl hlavní záporák. Ten byl fajn. Dokonce jsem mu fandila více než Rimemu, Hirce a jejich divným konverzacím dohromady. Nějak se to tak stalo, hlavní postavy mi přišly zvláštní a ne zrovna dobré, ale ty záporné a vedlejší mě nadchly. Hlavně teda lehce hloupý Vetle, který byl mentálně na úrovni dítěte. To byl nejlepší mladý hrdina.

Suma sumárum, Ódinovo dítě je kniha, která někomu dozajista udělá radost a v době dystopií a jiných postapokalyptických přežívačkách  je to příjemná změna. Nicméně doporučovat tuto knihu budu jen určité skupině, lidem, kteří hledají dobrodružství a lásku, žádnou velkou akci a žádné velké překvapení... Žádné velké nároky a očekávání.

Chtěla jsem dát tři velrybky, ale pak jsem si uvědomila, že tři velryby jsem dala Grimnoirským kronikám a to je jak čtivé, tak akční. Takže velrybky jsou jen dvě.