Neviditelné knihy #4 - Strážkyně pramene

Napadlo vás někdy, že na některé knihy narážíte tak často, až to snad musí být znamení? Já jsem čtyři roky narážela na Strážkyni pramene, a z nějakého důvodu jsem se konečně rozhodla ji přečíst. Tahle kniha stojí za vaši pozornost.

Severská literatura je prostě něco jiného, na tom se snad všichni shodneme. Ať už mluvíme o podivnu ze Švédska, islandském magickém realismu nebo dánských brutálních detektivkách. Možná je to tím minimem sluníčka, zimou nebo temnými lesy a polární září anebo to ti seveřané jednoduše mají v krvi. Kdo ví?

Finská Strážkyně pramene od Emmi Itäranta (ani se nebudu pokoušet o skloňování), je všechno jen ne typickou postapo knihou. Pokud hledáte dílo, ve kterém se to hemží akcí, zradou a bojem o život, přečtěte si radši Kotletu nebo Bagicalupiho a Strážkyni pramene nechte být. Tahle knížka je sice o světe, ve kterém již skoro není voda, ale hlavně je o tradicích a o věrnosti našim hodnotám.

Po blíže-nespecifikované přírodní katastrofě, je voda vzácnější, než kdy dřív a její zásoby začínají sakra rychle docházet. Armáda vlastní veškeré vodní zdroje a zneužívat je, nebo si je nechávat pro sebe je těžkým zločinem. Jenže hlavní hrdinka Noria se má stát čajovou mistryní, a k tomu patří i strážit všem utajený pramen vody uvnitř hory. Jak může něco takového dokázat, ve světě, kde se válčí o každou kapku a lidstvo za sebou zanechalo jen zničenou zemi a hromadu plastů?

"Podvodník s dvojitou trubkou. Viděla jsem je loni ve městě. V tom podstavci je ukrytá druhá nádrž se skanou vodou. trubka se dá nastavit dvěma způsoby, v jednom případě bere vodu z nádrže s pitnou vodou a ve druhém ze skryté nádrže. prodavač ti dá ochutnat sladkou vodu, pak trubku potají přehodí a prodá ti slanou."

Zvláštní věcí na téhle postapo knize je, že vám toho vlastně moc nevysvětlí. Dostáváte víceméně kusé informace jak o světě minulém tak tom současném. Rozhodně se nedočkáte nijak detailních popisů techniky, získávání energie, fungování armády nebo politické situace. Víte jen, že je válka a víte, že není voda. Popravdě více informací nepotřebujete. To úžasné na tomhle příběhu je, jak je napsaný. Takhle krásně poeticky napsanou knihu jsem opravdu dlouho nečetla. Velké dík za to patří také překladateli Michalu Švecovi. Přestože mě příběh zajímal, nutila jsem se číst pomalu a užívat si každou stránku. Někomu by možná přišlo, že kniha je až příliš popisná a "zajímavými" postapo motivy se vůbec nezaobírá. Strážkyně pramene je především o vodě, ne o jejím získávání nebo válce o ní. Je o vodě jako takové, o živlu, který má paměť a nezapomíná, o živlu, který se nedá spoutat ani vlastnit, to čajový mistři vědí ze všech nejlépe.

 "Píseň plaček sílila a utichala, dával růst větvičkám, lístkům a kořínkům na mé kůži i pod ní, hranice mého těla se rozplývaly, protože to, co jsem si nesla uvnitř, se do nich nevměstnalo. Byla jsem les, který vyrostl a zmizel, byla jsem nebe, dech všeho živoucího a sen neživého. Neznámá slova mě nadnášela, vymřelý jazyk vedl mé kroky." 

Noria má být čajová mistryně, je zavázána svému otci, všem mistrům čaje, kteří tu byli před ní a obzvláště svým předkům. Avšak Noria je také jen člověk, je to kamarádka, sousedka a dcera. Se svým tajemstvím může naložit různě, může si ho nechat jen pro sebe a ctít tak zvyky čajových mistrů anebo pomoci všem ostatním zmírnit žízeň a bídu, kterou jim zanechaly předešlé generace. Především však musí zůstat věrná vodě.

"Tajemství nás omílají tak, jak voda omílá kameny. Pokud někoho pustíme do místa, které v nás tajemství utvořilo, už tam nejsem samy,  (...) Na povrchu se nic ani nepohne, ale náš život pomalu přizpůsobuje tvar věcem, o kterých nikomu nemůžeme říct."

Proč knihu doporučuji:

Postapo tématika nedostatku vody

Nádherný jazyk (!!!)

Finská autorka 

Tradice vs. přežití