Lískový les - Melissa Albert

Jsem člověk, který se snaží dávat šanci i takovým žánrům, které ho už opakovaně zklamaly. Nikdy totiž nevíte, kdy narazíte na něco opravdu skvělého, co by vám jinak uniklo. A tak se už po několikáté vydávám vstříc YA literatuře a pořád doufám, že si nevylámu zuby. Lískový les mě přesvědčil, že bych toho už možná měla, pro moje vlastní dobro, nechat.

Název: Lískový les

Autor: Melissa Albert

Počet stran: 429

Nakladatelství: Dobrovský

Nádherná obálka a zajímavá anotace mě přesvědčily si Lískový les vzít z knihovny domů. Působilo to na mě, že půjde o temnou verzi pohádkových příběhů, něco co znám z Knihy ztracených věcí a říkala jsem si, že by mě to mohlo vážně překvapit. Což o to, knížka mě překvapila, škoda že negativně.

Vůbec by neuškodilo seškrtat Lískový les tak o dvě stě stran. Všechno by nebylo tak hrozně táhlé a nenutilo by to autorku neustále připomínat již několikrát zmíněná fakta. Madam, já chápu, že má hlavní hrdinka záchvaty vzteku, zmínila jste to na posledních deseti stranách asi jen patnáctkrát! První půlka knihy by se dala smrštit do sto stran a rozhodně by to nikomu neublížilo. Příběh by naopak působil svižněji a dával by větší smysl.

Skrze knihu mi hrozně vadila její hovorovost. Nejvíc se to vyskytovalo v dialogu Alice a Finche. Netuším jestli je to překladem nebo to už bylo v originálním textu, ale neuvěřitelně mě to rozčilovalo. Chápu, že to mělo navodit atmosféru reálného dialogu teenagerů, ale já prostě nesnesu, kdy že v knize vyskytují slova jako "sedumdesát". Zároveň ale byly v textu některé fakt krásně formulované věty, což mě o to víc mátlo.

Co mě ale rozčilovalo ze všeho nejvíc bylo, že autorka nebyla absolutně schopná jakékoli sebereflexe a nasázela do knihy absolutně všechno, co jí napadlo nehledě na to, jestli to dává smysl. Jasně, pokud píšete fantasy je vaše ultimátní právo vymyslet si co chcete, ale i tak si musíte dávat pozor, aby byl příběh smysluplný a aby ony nápady fungovaly a byly tam z nějakého důvodu. Nestačí si jen říct "Ty jo, tohle vypadá dobře, to tam někam dám" a říct si to u absolutně všeho, co vás napadne. Lískový les totiž působí jako film, ne jako kniha. Je to jako číst sestřih scén, kdy každá trvá něco od jedné vteřiny do pěti minut, rozhodně ne déle. Tuhle se děje tohle a teď tohle a teď tahle scéna a tahle akční scéna a teď tenhle obraz. Asi to má čtenáře udržet ve střehu, ale já byla spíš zmatená. Jenže tomu všemu chybí pojivo a jakási celistvost, bohužel hlavní hrdinka tím pojivem opravdu není. Navíc se nic pořádně nevysvětluje, všechny věci, které se stanou se prostě stanou a málokdy se řeší nebo rozvíjí dál, což je zrovna u knihy, která má být o temných a zvrácených pohádkách, vážně škoda. Neptejte se, proč se to děje, prostě se to děje a basta!

Jen tak mimochodem ten strom je opravdu líska!

Všechny hlavní postavy jsou ploché, předvídatelné a nudné. Jakákoli šance na jejich rozvoj je ihned zadupána do země nějakou náhodnou scénou nebo úplně zbytečným dialogem. Zatímco těm zajímavým postavám je jakýkoli příběh nebo nedejbože smysluplný dialog odepřen. Do toho všeho přidejte fakt, že celá kniha je postavena na tajemné knize dvanácti příběhů, ze kterých se dozvíme jen jeden (a to mizerně napsaný) a druhý tak nějak napůl a pak střípeček třetího a tím to končí. Já chápu, že jich tam nemůžete vměstnat všech dvanáct, ale herdek, trochu snahy je čtenáři alespoň přiblížit by vážně neuškodilo. O to víc když tvrdíte, jakou mají neuvěřitelnou atmosféru a vůbec jsou mega hustodémonsky krutopřísný. Anebo se těm dvěma zmíněným věnovat opravdu detailně a ne je vágně shrnout na třech stranách a čekat, kdovíjak z toho nebudou čtenáři padat na zadek.

Lískový les je autorčina románová prvotina a musím říct, že je to šíleně poznat. Mimo necelistvost příběhu a přehršel všech možných nápadů je tu také na můj vkus až moc deus ex machina momentů. Hlavní hrdinka neudělá za celou knihu prakticky žádné vlastní rozhodnutí a přesto se jí to všechno náramně vede. Hm hm hm, čím to asi bude? V knize je i spoustu nelogických momentů, kdy hrdinka tvrdí, jak se neuvěřitelně ochladilo a každý nádech ji bolí, ale o větu později se vydá na příjemnou procházku lesem. Nebo Finch posedlý příběhy tvrdící, že je všechny zná i pozpátku, ale přesto nedokáže pořádně odvyprávět ani jeden, natož si pořádně vzpomenout na postavy z těch ostatních. Hřebem tohoto všeho je politicko-rasově korektní scéna s černochem v autě a policistou. V životě jsem nečetla scénu, která by někam víc nezapadala. Gratuluju, Ameriko!

Nechci na tuhle knihu kydat jen špínu, protože ona má dobré nápady, jen je všechny ty ostatní nápady jednoduše přebijí a nedají jim vyniknout. Některé scény byly opravdu parádní a já sem se hrozně chtěla dozvědět víc, bohužel mi to nebylo dopřáno. Samotný Lískový les (myšleno území, nikoli kniha), mě vážně bavil a chtěla jsem objevovat všechna jeho zákoutí a poznat jeho obyvatele. Závěr se mi (až na některé drobnosti) také líbil.

Tuhle recenzi bych shrnula větou, že méně je někdy více a v případě této knihy to platí dvakrát tolik. Melissa Albert si podle mě některé své nápady měla nechat pro příště a nesnažit se je všechny vměstnat na čtyři sta stran. I přes dobré nápady je kniha táhlá, působí chaoticky a rozkouskovaně. Za mě to tedy jednou stačilo. Asi už jsem na Young Adult vážně stará.