Pavel Renčín - Klub vrahů

Po Vězněné, ze které mě mrazilo a místy mi z ní bylo vážně nedobře jsem nedočkavě vyhlížela další autorovu knihu. Po klubu vrahů jsem nenápadně pošilhávala v knihkupectví dobré dva měsíce, než jsem se na nějakého Ježíška vybodla a koupila si ji radši sama. Ještě chvíli jsem ji obdivovala na poličce a teď se mi konečně dostala do rukou. Očekávání jsem měla velká, tak uvidíme jestli je Klub vrahů splnil. 

Název: Klub Vrahů

Autor: Pavel Renčín 

Počet stran: 300

Nakladatelství: Argo

Adam Havel vede naprosto obyčejný skoro až nudný život. Má dvě práce z nichž jednu nesnáší a druhou miluje, místo garsonky má spíš knihovnu a jeho dny ubíhají v stejném neměnném stereotypu. Jak říká mé oblíbené úsloví: za vším hledej ženu. A právě jedna taková v rudém kabátu obrátí Adamův život vzhůru nohama. Doslova.

Klub vrahů je jako film. Jako dobrý tajemný akční film, kde se z nenápadného úředníčka stane během několika prostřihů zmatený, ale zato adrenalinem nabušený mstitel v masce. No, to bych možná trošku přeháněla, ale tahle knížka vám doopravdy běží před očima jako film. Velký podíl na tom má podle mě známé prostředí Prahy (a to z ní nejsem) a obecně zasazení děje v té naší malé zemičce, to s se hned musí každému lépe představovat. Autor se nijak necrcá s podrobným popisem míst a tak kniha ubíhá svižně a nikde nenarazíte na pasáž, která by vás nudila nebo vám nedejbože přišla zbytečná. 

V knize je několik prvků, které mě opravdu příjemně překvapily. Jedním z nich je kolik autor věnuje pozornosti smyslům. Jistě v každé knize je pro napětí a atmosféru využíván zrak a sluch, tedy smysly, kterými toho vnímáme nejvíc, ale až u Klubu vrahů mě trklo, jak málo se využívá chuť. 

"...mlha ještě zhoustla. Po ránu chutnala jako olej a k večeru jako kyselina. Adam se do ní potápěl v neustálých cestách mezi dvěma zaměstnáními, aniž by ji vnímal. V podstatě si držel neustálou toxickou hladinku, která mu rozleptávala plíce." 

Vždycky mě to uprostřed čtení zastavilo a donutilo se nad takovou chutí zamyslet a zkusit si představit, jak by asi na mém jazyku byla takováhle mlha cítit. Hodně neotřelý prvek, který mě vážně bavil. Další věcí je, že jsem hrozně ráda, když se v knihách odkazuje na další knihy. Hlavní hrdina je velký knihomol a zmínek o knihách a literatuře obecně, je v knize víc než dost. Ať už se jedná o ty hodně profláklé jako Malý princ, Na východ od ráje nebo To anebo o méně známé jako třeba Cesta od Cormaca McCarthyho nebo Mlýn na mumie od Petra Stančíka. Jednoduše dostanete mnoho skvělých literárních tipů. 

Žakelína ty obálky miluje stejně jako já!

Atmosféra Klubu vrahů mi hodně připomínala některé Kingovky.  Pokud jste četli od Kinga víc jak jednu knihu moc dobře víte, jak většinu knihy pouze buduje charaktery, postavy a jednotlivé vztahy mezi nimi a přesně v momentě, kdy máte pocit, že všechno je pevně dané, se vše zhroutí a spustí se pěkná mela. Tahle knížka mi přišla podobná. Je zde postupně eskalující příběh, kde s každou přečtenou stránkou tušíte, že se v pozadí něco děje, ale pořád to nemůžete úplně zachytit a tak horlivě čtete dál, abyste potvrdili své domněnky a na konci dostanete tečku mezi oči, ani nebudete vědět jak. Zbožňuji takové knihy.

Jediná věc, ze které jsem lehce rozpačitá, je epilog. Kupříkladu Vězněná měla naprosto skvělou temnou a znepokojivou atmosféru, ale epilog jí naprosto pohřbil. Jako když vyjedete na horské dráze do kopce, ale místo parádního sešupu si musíte vystoupit. Klub vrahů na tom s epilogem tak špatně nebyl, ale přesto, i několik dní po dočtení, si pořád nejsem jistá, jestli se mi líbil, či zda byl opravdu tak nutně potřeba. Na druhou stranu vám dá zajímavý podnět k přemýšlení, který mi do teď vrtá hlavou. Tak já vážně nevím. 

Rozhodně doporučuji přečíst autorův doslov, který vám možná osvětlí mnoho věci a hlavně, díky kterému jsem dokázala docenit jak neuvěřitelně chytrý a promyšlený je přebal knihy. Za ten vděčíme Milanu Malíkovi, který dělal i strašidelný přebal i u renčínovi předchozí knihy Vězněná. Jen tak mimochodem Milan Malík má na svědomí i obálky a grafickou úpravu u nových vydáních Raye Bradburyho, které vychází u nakladatelství Plus a já je zbožňuji!

Obálky od Milana Malíka, koukejte jak krásně ladí!

Klub vrahů je knihou, kterou nebudete chtít odložit. Naláká vás na drobné náznaky a spíš něž napjatí k prasknutí, budete usilovně přemýšlet nad tím, co si pro vás tenhle elitní klub přichystal. I přes rozpačitý epilog musím dát pět velrybek!