Neviditelné knihy #3 - Stanice 11

Postapo frčí, o tom žádná. Po nějaké nepředvídatelné a hrozivé katastrofě lidstvo zdegenarovalo a teď se rve o poslední kusy jídla, šatstva a zbraní. Nepřipomíná vám tenhle scénář něco? Třeba skoro každou postapo knihu, která kdy vyšla? Tak přesně taková Stanice 11 není a právě proto byste jí měli dát šanci.

Všímáte si jak často se stane, že kniha s nějakým velkým literárním oceněním, je skoro neznámá? Ironie, že? Ruku na srdce, kolikrát se vám stalo, že jste brouzdali po knihkupectví a narazili na knihu, kde na přebalu stálo "Nobelova cena za literaturu" nebo "vítěz Man Booker prize" a vám ani kniha ani autor absolutně nic neříkali? Mě hodněkrát. Stanice jedenáct vyhrála ocenění Arthura C. Clarka za nejlepší science fiction roku 2015 a já nemůžu dopustit, aby skončila jako další oceněná, ale nečtená kniha. Od toho jsem tady.

Emily st. John Mendel - Stanice 11

Je vtipné, jak moc lidi baví číst o konci světa. V žánru postapo toho bylo napsáno dost a dost a většina knih se nese ve velmi podobném akčním stylu, kde se zbytky lidstva rvou do krve, vznikají nová fanatická náboženství, městské státy a do toho se ulicemi prochází pár znetvořených obludek. Pokud chcete takovou knihu, jděte si půjčit Spad od Františka Kotlety. Pokud však chcete příběh o lidech, jejichž životech před/během/po katastrofě a vůli žít odehrávající se na pozadí ničeho menšího než konce světa, pak čtěte dál. 

"No prostě takhle vydržíme až do chvíle, než zas zapnou světla nebo než se objeví červenej kříž nebo něco takovýho. Poslední dobou měl Jeevan takové filmové vize, jednotlivé výjevy se míchaly a překrývaly. Jeho oblíbená verze byla, že ho jednou ráno probudí hlášení z amplionu, že dorazila armáda a chřipka už pominula, povedlo se jí zastavit a všechno se vrací zpátky do normálu."

Gruzínská chřipka má 99% mortalitu. Lidé, kteří se s ní střetnou umírají do dvou dnů. Začalo to jedním letadlem a zdá se, že to skončí až na planetě Zemi nezbude nic, co by mohlo umřít. Postupně mizí televizní vysílání, rádia ochluchnou, internet už nenaskočí, nakonec přestává fungovat elektřina. Svět zeje prázdnotou, všude je jen ticho. Jenže lidé jsou druh houževnatý a tak i po takové katastrofě se snaží lidstvo zvednou z prachu a žít. Protože jak praví  Star Trek "přežít nestačí". 

Nejedná se o žádnou překotnou akční knihu, kde se všichni soustředí jen na přežití, shánění zbraní a zabíjení nepřátel. Samozřejmě se tu setkáte s následky katastrofy, s přepadeními, vraždami, náboženským kultem a opuštěnými domy, ale také tu najdete tak krásně lidské momenty jako je hledání nových not, půjčování komiksů nebo zakládání muzea. V této verzi post apokalyptického světa totiž nepodlehne svět totální anarchii hlavně protože lidí zbylo tak málo a to mě na knize opravdu bavilo, její uvěřitelnost. Stanice jedenáct je ve skutečnosti příběh o tom jak lidé katastrofy přežívají spíš než o katastrofě samotné. O tom jak jsou si všechny lidské osudy blízké a jak lidé vždy věří, že bude líp, že se nikdy nevzdávají. 

  

"Takhle se dalo vzhlédnout ke znaku McDonaldu a na chvíli se představovat - a to tak, že budete mít zrak upřený přímo nahoru-, že pořád ještě existuje starý svět a člověk by si tam mohl zaskočit na hamburger."

Nejlepší na knize je, že se nesoustřeďuje pouze na jednu osobu, ale dávám nám nahlížet do tohoto světa skrz hned několik postav. Ale nelekejte se, zorientujete se rychle a žádné složité čtení to opravdu není. Ač se to ze začátku nezdá, všechny postavy jsou jemně a nenásilně propojené a jejich osudy jsou jako puzzle, které vám odhalí svoje tajemství až úplně na konci. Máme tu Kirsten, herečku, která kočuje se společností Symfonie na cestách, hraje Shakespeara a vážnou hudbu komukoli, kdo o to má zájem. Mirandu, stydlivou umělkyni, která skončí s naprosto nestydlivým hollywoodským hercem a jejíž příběh se odehrává před katastrofou a je zdánlivě nedůležitý. Jeevana, který objevil své místo ve světě právě v den, kdy se celý zhroutil. Nebo novodobého knihovníka a tiskaře Francoise Dialla, díky jehož rozhovorům s ostatními se dozvídáme nejen o jejich minulosti. 

"Nejenže přežil, což už bylo pozoruhodné samo o sobě, ale hlavně mohl být u konce jednoho světa a u začátku toho druhého. nejenže si pamatoval  nádheru minulého světa, všechny ty vesmírné lodi, elektrickou síť a elektrické kytary, počítače, které jste mohli držet v dlani, vysoko-rychlostní vlaky mezi městy, ale především mu bylo dopřáno mezi všemi těmi zázraky tak dlouho žít"

Stanice 11 je krásnou až poetickou knihou o lidech, kteří čelí katastrofě v různých formách, ať už se jedná o Gruzínskou chřipku, nevěrného manžela, ztracené příbuzné nebo nedostatek plátků do klarinetu. Věřte mi, stojí za to si ji přečíst.

Proč knihu doporučuji: 

Realistický popis epidemie a světové apokalypsy

Méně krvavé akce a více přemýšlení

Propletené lidské příběhy

Uvěřitelnost