Fenomén: Hra o trůny

O Hře o trůny toho bylo řečeno hodně. Všechny články na internetu by možná byly delší než samotné knihy a to je co říct!
Jenomže proč jsou knihy a seriál tak populární, kde se vzal začátek tohoto šílenství a kde leží jeho konec? A proč jsou dnes fantasy knihy ze světa, který nám je povědomý a přitom úplně jiný, tak populární?
V tomto fenoménu se pokusím podat alespoň základní vysvětlení i lidem, kteří se snaží nejít s proudem a odmítají se pustit do seriálu nebo knih.

Hra o trůny je fenomén se vším všudy. Znají je lidé všech věkových skupin, zaměstnání, zájmů, knihy a seriál ovlivňují celou generaci mladých lidí, kteří celý rok čekají na těch několik týdnů, kdy usednou k televizi, nebo obrazovce počítače a se zatajeným dechem čekají, až se ozve ona světoznámá melodie. Zbytek roku si krátí znovu opakováním předešlých sérií, nebo čtením knih. Pokud existuje něco, na co by se dalo ukázat a říct, tohle je fenomén naší doby. Osobně bych ukázala na Hru o trůny a Harryho Pottera.

Důležitá poznámka, než se dostaneme k samotnému článku. Zažité pojmenování: Hra o Trůny (Game of Thrones) není ve světě knih správné. V knižním univerzu se Hrou o trůny označuje pouze první díl zatím pětidílné ságy (údajně má mít sedm dílů). Samotná knižní série se jmenuje Píseň ledu a ohně (A Song of Ice and Fire zkr. ASOIAF). Se vznikem seriálu upadl více méně v zapomnění. O samotném názvu knižní série nepadne v seriálu jediné slovo a proto je tento pojem více používán mezi čtenáři knih. Proč se seriál jmenuje Hra o trůny a originální sága Píseň ledu a ohně? Podle všech informací, co mám, jde spíš o komerční tah, zatímco Hra o trůny vyvolává pocit boje, akce a středověku, ve kterém se děj de facto odehrává, tak Píseň ledu a ohně vyvolává spíš zdání něčeho, co je vhodné leda pro nerdy a fanoušky fantasy.

V kostce

Kniha, potažmo seriál nás zavádí do doby ne nepodobné našemu středověku okořeněném o fantastické prvky. V tomto světě, který má dlouhou a obsáhlou historii právě dochází k dalšímu mocenskému rozkolu, který je zapříčiněn několika neočekávanými úmrtími, tím nejvýraznějším z nich je smrt krále, čímž se vlastně rozehrává celá partie. Aby děj nebyl jen o samotném trůnu, rozhodl se Martin přidat další prvky, které tvoří knihu atraktivnější, nejvýraznější z nich je, že léto i zima trvají klidně několik let. Jenže zima sebou kromě mrazu a sněhových závějí přináší i něco mnohem děsivějšího. V ději se objevují draci, zlovlci, ledové "zombie" (bílí chodci), vytvořil své vlastní tvory - Děti lesa a mnoho dalšího.

Kniha je i přes původní jednoduchost složitým počinem. Může za to značné množství postav z mnoha rodů. Každý rod složil svůj slib věrnosti jinému, většímu, rodu a pro nepozorného čtenáře, nebo diváka, se pak děj stává složitý a nečitelný (posuďte sami, na konci každého dílu se nachází dodatek v němž se dozvíte základní informace o rodu a jeho významných postavách, zatímco dodatek prvního dílu měl 20 stran, dodatek Tance s draky má stran už 57). Když si k celému komplexnímu světu s vlastní historií, náboženstvím, etniky a dějem odehrávajícím se prakticky na dvou kontinentech (jeden je historicky rozdělen na sedm království a druhý je členěn podle otroků, kteří z místa vzejdou) přičteme i to, že jsou postavy v knize znatelně lidské, realistické a osobité, že se jejich rozhodování mění s každou kapitolou a jedna postava, která mohla na začátku vypadat jako dobrá se v půlce knihy změní na nenáviděnou za své činy a názory, tak jde o matoucí podívanou, kterou ovlivňují vaše pocity a tušení. Prostě něco ne nepodobné realitě.

Jak to všechno začalo a obecné informace

Historie Písně ledu a ohně se datuje do roku 1991, kdy ve slunném Santa Fe v Novém Mexiku zasedl spisovatel George Raymond Richard Martin (*1948) za psací stroj s vidinou, že napíše třídílnou sérii na motivy Války růží namíchanou s Pánem Prstenů a vším dobrým, co v té době bylo. Jenže kniha spatřila světlo světa až o pět let později (6.srpna 1996) a už tehdy muselo být Martinovi jasné, že tři díly jsou na hru, kterou s postavy autor rozehrál, trochu málo.
Není žádným tajemstvím, že, stejně jako většina jiných knih, v prvopočátcích měl celý příběh vypadat úplně jinak a vlastně Martin ani nevěděl, jaký žánr by měl psát, až po třech dnech dumání nad scénou s nalezenými zlovkly si rozmyslel, že to bude fantasy. Příběh samotný být daleko jednodušší a přímočařejší. Mělo tam být méně postav a ty, které známe měly mít jiný osud než ten který je dosud potkal (pro ilustraci: tolik populární Arya měla být objektem milostného trojúhelníku, ve kterém se o ni pral Jon Sníh a Tyrion Lannister).
Se všemi těmi změnami v osudech a s tím, jak se věci změnily a mění i během psaní se ze tří dílů

Zdroj

stalo sedm. Tedy zatím jen pět, nicméně už nyní se rozsahem knihy podobají jen málo které sáze. Současných pět dílů vydaných nakladatelstvím Talepress čítá 5 038 stran. Jediná škoda je, že si Martin dává se psaním tak na čas (Hra o trůny 1996, Střet králů 1998, Bouře mečů 2000, Hostina pro vrány 2005, Tanec s draky 2011, Vichry zimy - snad příští rok... Ale možná až přes příští) a zdá se, že nikam nespěchá, když jsem v zimě 2015 četla, že 2016 je rok Vichrů zimy, tak jsem netušila, že se bude rok 2017 blížit ke konci a Vichry zimy budou stále jen a jen v představách. Poslední díl by pak měl být nazván A Dream of Spring, volně přeloženo jako Sen jara.
Co se ale nezměnilo a zůstává stále stejné je kontinent, kde se většina děje odehrává - Západozemí.
Ráda bych řekla, že Martin přišel s novým, neokoukaným konceptem, který nikdo neočekával, ale ne. Západozemí není fantasy země jakou je například Zeměplocha, je to svět, který v mnoha ohledech známe, nebo nám je nějakým způsobem povědomý. S takovýmto konceptem se setkáváme už od počátků Fantasy žánru. Jedná se o historické fantasy, kde se střetáváme se světem, které se dají srovnávat s naším středověkem, kdy na vrcholu lidské společnosti Bůh, pod ním král a poslední je žebrák na ulici. Hra o trůny se dá zařadit i do moderního směru fantastiky tzv. dark fantasy (to balancuje někde mezi historickým fantasy a fantasy magie a meče, pokud se v knize jako hlavní postava vyskytne antihrdina, nebo nějak jinak vyšinutý člověk, z podobného soudku je například Joe Abercrombie, Steven Erikson). Tyto žánry mají společné, že se odehrávají ve světě, který se velmi podobá našemu středověku. Ať už jde o řazení v sociálním žebříčku, kdy nad králem je jen Bůh (Bohové) a úplně dole je žebrák na ulici, nebo o samotná města, která v popisech připomínají úzké pražské uličky v prosluněné jižní Evropě. Přičemž se samotného fantasy žánru dotýkají jen okrajově. Sám Martin prohlásil, že v původním konceptu draci být vůbec neměli. Měli to být jen zmínky z minulosti, vejce by zůstaly vejci a jedna z hlavních postav by přišla o to, co jí pro mnoho fanoušků dělá tak atraktivní.

Seriál

Hra o trůny je beze všech pochyb zajímavé dílo, které by mělo táhnout i bez reklamy. Nicméně stalo

Zdroj

se, že kniha zůstala ležet v regálech knihkupectví a moc se po ní nezaprášilo. Přestože se knihy těšily poměrně kladnému přijetí mezi fanoušky fantasy knih, tak v Americe prodejní čísla nedosahovala moc vysoko a podobně tomu bylo i v jiných zemích, ve spoustě států dokonce nebyla Píseň ledu a ohně vůbec přeložena (v Čechách byl první díl přeložen až v roce 2000 a taky díru do světa neudělal). První větší ohlas u publika vyvolaly knihy až po třetím díle. (Upřímně, první britské vydání by mě svou obálkou asi taky moc nenalákalo.) Proto se nenajde tolik lidí, kteří by Hru o trůny četli před světoznámým seriálem vydělávajícím miliony dolarů na jednu epizodu.
Propojení mezi knihou a filmem muselo Martinovi vystát na mysli hned jak se pustil do psaní. Byl to vlastně první podnět, který ho k napsaní eposu přivedl. Není žádným tajemstvím, že spolupracoval s Hollywoodem na scénářích pro několik seriálů. Nicméně rozpočty a sny o velkých bitvách a krásných kostýmech byly něco co se ne vždy slučovalo a tak svou fantasii využil Martin někde jinde.

Zdroj

Když v roce 2006 přišlo duo scénáristů (Benioff a Weiss) k HBO s tím, že četli super knihu, která by mohla být trhák, asi málo kdo věřil, že by se to skutečně mohlo povést. 1. března 2011 si ale seriál odbyl svou premiéru v hlavní vysílacím čase. Ani o něm se nedá říct, že by to byl úspěch. Na velké ovace si i seriál musel jednu a půl série počkat. Těžko říct, kdy nastal zlom, kdy se z obyčejného seriálu stal takový kolos. Každopádně s klidným svědomím mohu říct, že prsty v tom mají sociální sítě. Je to jedna z dobrých věcí, které nám přinesly!
A tak od roku 2011 přináší společnost HBO každý rok jednu novou řadu tohoto extra populárního seriálu, vysílaného snad na všech kontinentech.
Je zvláštní, že seriál stojí na prakticky neznámých a neokoukaných tvářích. Bez Seana Beana, hrajícího jednu z hlavních postav celé první série, jsme viděli tváře, které sice většinou už někde byly, ale jednalo se o epizodní roličky, nebo nenápadné postavy ve filmech, které moc rozruchu nevyvolaly. Ačkoliv někteří z herců přišli k seriálu s prázdnou kapsou, nebo jako úplní nováčci ve světě filmu, jejich jména mají v současné době velkou váhu.

Proč tady a teď

Můžeme jen polemizovat jak to, že GoT slaví tak neuvěřitelné úspěchy. Pár návrhů bych měla. GoT nemůžeme upírat jednu důležitou věc - kontroverzi. Jak se říká, špatná reklama, je taky reklama. A tak když se hned v první sérii objevil incest (nejednou), násilí na dětech (sorry Brane), znásilňování, nepočítaně prsou, penisů a hektolitrů krve, je jasné, že se o seriálu muselo chtě nechtě mluvit. Je jedno jestli v dobrém nebo špatném. Pokud si dobře vzpomínám, od Tudorovců, se nic tak brutálního a kontroverzního v hlavním čase nevysílalo (a tam se ještě hrálo na "historii"). Jen si vezměte jak neuvěřitelný ohlas měla rudá svatba nebo jakou vlnu nevole a protestů vyvolala Sansina "svatební noc" s Ramseym. A to se ani nezmiňuji o scéně "Vipper vs. Mountain", po které tisíce lidí tvrdili, že seriál přesáhl koukatelné meze, nu očividně ne. Ani o nahotu tu není nouze. Prsou, zadků, penisů a rozličných sexuálních scén je tu až až. Jen si zkuste spočítat,kolikrát byla nahá samotná Daenerys (Emilia Clark) nebo Melissandra nebo vlastně kdokoli. Holt producenti ví, že na krev a prsa se chytí kde kdo. A přiznejme si, i když se třeba na seriál nekoukáte (jako třeba já - Dortíček), stejně díky internetu víte, co se odehrává a znáte důležité dějové zvraty. GoT je zkrátka všude ať chcete nebo nechcete.

V několika bodech:

Zdroj

• Jediní, kdo kromě G.R.R. Martina vědí, jak celá sága Ledu a ohně skončí - kdo přežije, kdo zemře, kdo usedne na trůn, jsou právě scénársti Benioff a Weiss.
• Na tvorbě seriálu se podílí i G.R.R. Martin.
• Ze šesti nominací na Zlatý globus proměnil seriál jen jedno ocenění  a to pro Petera Dinklageho.
• Seriál vytvořil rekord v získaných Emmy. K letošnímu roku (2017) jich mají 36.
• Zatímco první tři série kopírovaly dění v knize, od čtvrté série dochází k výraznému odklonu od knižní předlohy. Šestá a sedmá řada již předběhla dění v knize a rozvíjí se nezávisle na předloze.
• Výdaje za jeden díl Hry o trůny vyjde HBO průměrně na 120 milionů korun - logistika při natáčení, CGI efekty, ohromný štáb...
• Když je řeč o tom kolik co vyjde, pět hlavních herců za jednu epizodu získá honorář za v přepočtu 595 mil. korun (27 mil. dolarů).
• Minulý týden (27.8. 2017) skončila 7. řada seriálu čítající 7 dílů (předchozí série měly dílů 10).
• 8. řada seriálu (opět pouze 7 dílů) se bude vysílat s nejvyšší pravděpodobností až v roce 2019, tvůrci několikrát avizovali, že podzim 2018 je spíše zbožným přáním.
• Již nyní se vedou hovory o vzniku filmů a seriálů z doby před samotnou Hrou o trůny, protože historie Západozemí je velice rozsáhlá a v Martinových dílech podrobně zpracovaná, například v knize Rytíř sedmi království.

Zdroj

Vlastní výzkum

Ke všemu mě přivedla kamarádka na střední škole: Hej, tenhle soundtrack by se ti mohl líbit, je to ze Hry o trůny. A i ten seriál by se ti líbil. Měla pravdu, zrovna běžela druhá série, tudíž se psal rok 2012 a když druhá řada skončila, probudila se ve mě nedočkavost a skočila po knihách. Po prvním dílu, přečteném za víkend jsem šla znovu do knihkupectví a v životě tam snad tolik peněz nenechala.

Svět Písně ledu a ohně ve mě probudil takovou mánii, že i moje seminární práce z matematiky (na statistiku) se točila okolo Hry o trůny. 

Na Google jsem si vytvořila anketu a čekala. Vyplnilo ji závratných sedmnáct lidí a přinesla mi zajímavé výsledky. V listopadu 2013 byl mezi nimi nejpopulárnější rod Stark. Většina lidí věřila, že nejlepším králem vůbec by byl Robb Stark. Nejvíce si lidé přáli oživení chudáka Neda (47%). Nejvíce nenáviděnou postavou byl Joffrey Baratheon, nenáviděný rod byl rod Lannister. a druhou stranu za nejpopulárnější postavu byl zvolen Tyrion Lannister.
Asi by nebylo od věci odchytit někde větší vzorek lidí a udělat podobnou anketu ještě jednou.
Jen tak na okraj toto byl jediný projekt z matematiky za který jsem měla za jedna a na to konto jsem musela půjčit knihy naší profesorce matematiky. Ta si je přečetla, přečetl je její manžel, i její syn a pak si k Vánocům koupila celý komplet.
Rok 2013 se vůbec nesl v duchu Hry o trůny, ve školním časopise jsem publikovala článek s názvem: Jedna dvě, Martin jde, Martin si jde pro tebe aneb čtvrtá série kolektivního vyvražďování se blíží.
Tím můj rok ve znamení Hry o trůny končil, ale jen pro to, aby mohl znovu započít na jaře s novou řadou.

Závěrem

Hra o trůny formuje nejen naši generaci. Jsem si jistá, že knihy četli lidé všech generací a všeho věku. Vím na sto procent, že na seriál se dívá minimálně jeden šedesátník, pět padesátníků a níž už ani nepočítám. Přitom mi je více než jasné, že lidé třicet pět a méně o tomto tématu minimálně někde slyšeli. 

Je to téma, které dokáže zabavit na dlouhé hodiny. Je s podivem, že něco jako je kniha a seriál dokáže lidi sblížit. Díky tomuto jsem se sblížila s některými lidmi, o kterých jsem si myslela, že nemám nic společného. Zároveň je to ale dílo, které vyvolává rozepře a dohady. Je výsostnou záležitostí každého jedince udělat si svůj názor na postavy v tomto světě. Ale zároveň je jen na něm, aby si své názory obhájil před ostatními.

Je to fenomén se vším všudy. Je to důvod, proč je v poličce vedle pěti obrovských knih volné místo i když knihovna okolo praská ve švech. Proč si několik milionů diváků po celém světě nechává volný večer, jen aby mohli svolat kamarády, připravit pití a popcorn a se zatajeným dechem čekat, co se bude dít dál.

No a co, že na další knižní díl čekáme již tolik let. Naopak. Počkejme si ještě pár dalších let. Knižní putování tak budeme moci prožít ještě jednou. A znovu si budeme uvědomovat kolik detailů, tam Martin ukryl a na kolika maličkostech záleží, když hrajete Hru o trůny, kde buď vyhraješ, nebo zemřeš.

Zdroj

Snad jsem vás moc nenudila a třeba jste zjistili i něco nového. A nebo v tom nejlepším případě jsem vás mohla nalákat, abyste dali tomuto pojmu šanci.

Lesníček & Dortíček