Adam Johnson - Syn správce sirotčince

Přijde mi, že společnost knihomolů je nastavena tak, že tak devadesát procent z nás plní nějakou knižní výzvu, nebo předsevzetí, které si dali. 
Přesně taková knižní výzva mě přivedla k této knize. Ve výzvě z databáze knih byla kniha, jejíž autor byl oceněn Pulizerovou cenou. A tak, když jsem brousila Levnými knihami a viděla na pultu knihu s nápisem Pulizerova cena 2013 a malou severokorejskou vlaječkou na obálce, řekla jsem si proč ne. 

Název: Syn správce sirotčince

Autor: Adam Johnson

Počet stran: 512

Nakladatelství: Fortuna Libri

Problematika Severní Koree mě velice zajímá. I s ohledem na současné dění v zahraniční politice té země, by se o ni asi mělo zajímat více lidí. Takže není divné, že jsem četla spoustu článků, viděla dost videí a fotografií, abych věděla, že ne vše z této knihy je pravda. Přesto jí na ničem neubírá.

Nejedená se o knihu, která vás donutí cítit lítost s lidmi žijícími za tou velkou, neprodyšnou hranicí, jedná se o knihu, vzbuzující jiný cit. Lásku, touhu po svobodě a snahu být lepším člověkem, i když okolnosti tomu nepřejí.

Pak Čun-do nosí jméno sirotka i když ví, že jeho otec je správce sirotčince kde vyrůstá a jeho matka je nejspíš živá kdesi v Pchjongjangu, přesto svým jménem dostal nežádoucí cejch sirotka, který ho předurčil k tomu nejhoršímu povolání - voják v tunelech pod demilitarizovanou zónou. Tím jeho život teprve začal. Jeho zajímavá životní cesta pokračovala únosy Japonců (dosud probírané a nevyjasněné téma), byl jako radista v jedné z rybářských lodí a poslouchal radiové vysílání různých lidí, ale nikdy ne nepřátel. Jako překladatel navštívil Texas a pak se jeho životní cesta protla s životem významných lidí a konečně okusil, jak chutná svoboda.

Více toho skutečně nemohu prozradit, neboť bych vyjevila celou zápletku knihy. To co jsem popsala bylo možná prvních sto stran knihy. Skutečně, první část se s ničím moc nezdržuje. Například hladomor, zuřící v Korei je zmíněn jen okrajově a možná by to člověku nepřišlo tak hrozivé, nebýt dalších a dalších drobných náznaků, které ve vás vyvolají sevření hrdla. Stejně tak ve vás zvláštní pocity vyvolá, když se poprvé setkáte s tím, že někdo byl a další den byl pryč. Nejprve se nad tím moc nepozastavíte, ale pak znovu přijdou náznaky, další a další zkazky vsunuté do děje a pak vám dojde plnou vahou o co se skutečně jedná, pracovní tábory, lágry a ukrutná úmrtí.

Kniha je rozdělena do dvou částí první je Životopis Čun-doa, je celá psaná v ER-formě a sledujete přerod chlapce v muže, který je ochotný sloužit KLDR dokud to jde, který se zpočátku brání označení sirotek, ale dostane tolik životních lekcí, že ho ono neustálé obhajování sama sebe přestane bavit a pomalu se sžívá se svým údělem. Na knize je neskutečně krutá skutečnost, že v okamžiku, kdy kdokoliv najde něco, co ho naplňuje, je mu to vzato bez jakékoliv omluvy.

Druhá část je důvod proč mnoho lidí kniha i po slibném a rychle ubíhajícím začátku odradí. Doznání velitele Kaa je psáno hned z několika úhlů pohledu. První je ER-forma, kterou podle pravdy vypráví velitel Kaa, druhý pohled je z tlampače hlásajícího propagandu (tyhle části pro mě byly daleko nejhorší možná právě kvůli vtíravým myšlenkám), kde je čtená povídka vyprávějící stejný příběh, nicméně tak, aby se hodila do krámu. Třetí pohled je od vyšetřovatele, který by měl získat doznání z velitele Kaa, ta je jazykově ze všech nejzvláštnější, je sice psána v ER-formě, nicméně neznáte vypravěčovo jméno, a co je nejpodivnější, většinu času je vyprávění v množném čísle, protože nemluví za sebe jako jednotlivce, ale za celou skupinu vyšetřovatelů, když ale opustí práci, je už jen on a v tu chvíli je děj psaný v jednotném čísle. 

Skutečně by mě zajímalo, jak je tato část podaná v originále, musím ale smeknout před překladatelem. 

Máte mě, na rozdíl od tolika jiných, se mi druhá část zkrátka líbila více než ta první!

Proč? Kvůli samotnému konci. Po celou dobu jsem se dusila v zemi, kde stát vlastní všechno. Úplně všechno - vaše myšlenky, váš život, vaše rozhodování. Stát řekne, kdy máte vstávat, kdy máte spát, kdy máte zemřít a i když jsem ke konci uronila několik slz - z překvapení, z radosti a dost možná i z toho, jakou lásku jsem pocítila v jednání hlavní postavy. (A je to venku! I já jsem občas citlivka!)

Pokud máte zájem přečíst si reálnou knihu ze Severní Korei, mohu vřele doporučit
Pod stejným nebem.

Závěrem bych možná vytkla neuvěřitelnost některých scén, běhat v noci po pracovním táboře a shánět si jídlo je i pro mě dost nepředstavitelné a to s těmito skutečnostmi nemám žádnou zkušenost. Stejně tak skutečnost, že by si někdo jen tak přivlastnil identitu mrtvého - všeobecně známého člověka - a nikdo při tom ani nic nenaznačil, to mi i v zemi jako je KLDR přijde poněkud přehnané, ale stále je to fikce a dokud je příběh tak dobrý jako tento, nemám s tím problém.

Musím ale knihu ještě jednou pochválit a to za přebal!

Rybářská loď vyplouvající z vln a mužská postava stojící na přídi, pravda, mohla být sice o něco menší v porovnání s lodí, ale stejně. Sice s tím, co se ukrývá pod přebalem mám trochu problém, pořád má grafika spojitost s knihou, takže odpouštím necitlivě zvolenou kombinaci barev.

Kolem a kolem, nemohu jinak! Pět z pěti a jedno z největších překvapení letošního roku.

Příště snad u něčeho veselejšího!

Lesníček