John Flanagan - Hraničářův učen, Bitva na Hackhamské pláni

John Flanagan je stroj na knihy. A jelikož s jídlem roste chuť a fanoušci jsou nenasytné bestie, stále chrlí další a další knihy, Tentokrát druhý díl prequelové série k hraničářově učni, kde se setkáváme s mladým Haltem a dozvídáme se, jak to vlastně všechno bylo. 

Název: Hraničářův učeň - první roky, Bitva na Hackhamské pláni

Autor: John Flanagan

Počet stran: 350

Nakladatelství: Egmont

S hraničářem jsem vyrostla. Prožila jsem každé dobrodružství a tak mě nová prequelová série nadchla. Po prvním díle (Turnaj v Gorlanu) mé nadšení opadlo. Ta kniha byla prostě špatná. Moji recenzi si můžete přečíst ještě na starém blogu ZDE. K druhému dílu jsme tedy přistupovala bez jakéhokoli očekávání a se strachem, že si u mě Flanagan nadobro podepíše ortel smrti. Nestalo se tak a mé dětské srdce plesá. 

Vzpurný baron Morgarath nedá pokoj ani po tom, co mu v prvním díle Halt vyprášil kožich, možná právě proto. Teď si umanul, že vycvičí haldu obludných wargalů a mladičkého krále Duncana rozdrtí. A jak to tak vypadá, království budou muset opět zachránit hraničáři. Ale jak obstojí proti několikanásobné přesile? 

Já jsem šťastná. Štastná, že někdo nebo něco do Johna Flanagana šťouchlo a donutilo ho sebrat se. Tohle jsou hraničáři, které znám. Oproti prvnímu dílu vzrostla akce a ubylo tlachání o ničem, které bylo stejně jen vatou v už tak dost děravém příběhu. Nejsou tu žádná hluchá místa, děj je plynulý a dynamický. Prakticky celá kniha je jedno velké válečné tažení, plné taktizování, hraničářských vychytávek a strategie. To mě hodně bavilo, na druhou stranu chápu, že přesně toto zase může druhé nudit. Každopádně já se nenudila ani trochu, knihu jsem měla přečtenou za tři dny, spokojená že tento prequel chytil druhý dech. A mimochodem se můžete těšit na mladou verzi jednoho velmi známého hraničáře. 

Jedinou věcí, která mě zarážela bylo oproti původní sérii (nebo Flanaganovým knihám obecně) hodně explicitního násilí. Chápu, že když máte 350 stránkovou knihu a z toho je 200 stran jen válčení, těžko se násilí vyhnete. Jenže smrt, krev a válka byla v hraničářovi vždycky trochu utlumená. Používala se slova jako padl, skácel se k zemi a podobné neutrální obraty. Teď se najednou prořezávají hrdla, řeka se barví krví, nepřátelé křičí v agónii a vůbec je to docela nepěkné. Možná je to proto, že armáda nebojuje proti lidem, ale spíše primitivním netvorům, tak popustil autor trochu uzdu válečné řežbě. Ne že by vzduchem lítaly useknuté končetiny a člověk to dál nemohl číst, to vůbec ne, ale kdo hraničáře čte delší dobu, rozhodně si zvýšeného násilí všimne. Nějak tam prostě nesedí.
Také by mě zajímalo, kolik prequelů ještě autor plánuje, protože mi přijde, že konec této knihy je už velmi blízko prvnímu dílu původní série Rozvaliny Gorlanu, nu, uvidíme. 

Jako poslední ještě zmíním překlad, který se konečně ustálil. Původně celého Flannaganovo dílo překládala Zdeňka Tenklová. V Hoře štírů ze série Bratrstvo, se ale překladatel změnil a kniha to opravdu odnesla, terminologie byla špatně a stylistika byla v troskách. Na celém prequelu je vidět, že se Milan Pohl konečně s hraničářem sžil a až na úděsné slovo kavalkáda, je překlad výborný.

Váš Dortíček