O myších a lidech

Poměrně hodně dlouho jsem přemýšlela, jestli se mám pouštět do tohoto srovnávání. Je poměrně těžké s klidem mluvit o knize, která vás už tolikrát dojala a filmu, který vás tak šíleně rozplakal, že jste museli opustit místnost. Ale když kniha tak i film jsou tolik povedené, že si nemohu pomoci a prostě se do toho pustím i za cenu, že bych si měla vyplakat oči!

Novela Johna Steinbecka "O myších a lidech" vydaná roku 1937 se svého filmového zpracování dočkala až 55 let později. A rozhodně to nebylo marné čekání, neboť film je síla, co porazí i tu největší náturu, jako správně rozjetý rychlík.

Díla pojednávají o dvou chudých mužích - Georgovi a Lenniem, putujících po Amerických rančích, aby si vydělali alespoň trochu peněz na živobytí a bláznivý, nesplnitelný sen. Jediné, co je tíží je skutečnost, že hromotluk Lennie má slabost pro hebké a hladké věci, jenže nedokáže kontrolovat svou sílu a z toho pramení všechny jejich problémy - změny prací a Georgovy obavy.

Kniha je bezkonkurenční. Kratičká novela, která vás zasáhne po všech stránkách vašich citů a vy nevíte, koho máte litovat, zda dva hlavní hrdiny, nebo všechny, kdo žili na rančích a odváděli těžkou práci za kterou byla odměna sprostá almužna. A nebo prostě mít husí kůži jen tak nad trpkým tónem, kterým si knihu ve své hlavě čtete. Abych nebyla jen ten depresivní element, musím podotknout, že styl psaní je hrozivě chytlavý, knihu v klidu přečtete za necelý den a budete se dožadovat příspěvku, styl je jednoduchý, žádné kompoziční ani stylistické složitosti, nýbrž prosté vyprávění toho, co se událo za jeden letní víkend. Avšak popisy jsou neskutečně skvělé, realistické a přesto ne groteskní. Dokonalé v každém ohledu, máte pocit, že polykáte prach zvířený za koňským spřežením a v pokoji cítíte pach potu, jako kdybyste leželi v cimře s dalšími lidmi po těžké, celodenní práci. A to mají kniha i film společné. Ve filmu vždy máte všechno před sebou, v knize si musíte všechny a všechno pracně vybudovat ve své fantasii, ale tahle kniha vám ubere spoustu práce tím, jak skvělý popis v ní je a film vám potvrdí, že postavy vypadají naprosto stejně.

Bála jsem se, že silné a vypjaté momenty režisér (Gary Sinise, režisér a zároveň představitel George) pohřbí a budou to jen klasické americké okamžiky a prostá dějová skutečnost bude zasypaná kdesi pod hromadou srdceryvných slov. A to se nestalo. Všechno bylo stejně syrové a hořce trpké jako v knize, tak jak to mělo být. Smutné zůstalo smutným, dojemné dojemným a mezi tím nebyly vůbec žádné kompromisy.

Když se zamyslím nad hereckým obsazením, nedovedu si představit, zda by se dalo vybrat lépe. John Malkovich byl dokonalý jako Lennie (a to se přiznám, že Malkoviche moc nemusím), vysoký, ne moc pohledný, silný s hloupým pohledem a přesto s obrovským citem a jemností hluboko v sobě. Malkovich zahrál svou postavu a v očích jste mu mohli číst, jak vážně bere svou roli, jak se každá emoce a každý pocit, který Lennie měl cítit, vloudí do jeho výrazu tváře a podepíše se na jeho hereckém výkonu (na ČSFD se často dočtete, že se jedná o Malkovichův nejlepší herecký výkon... Nebudu se hádat, je to pravda.).

Gary Sinise (George) potom je přesně takový jaký by měl být George. Klidný, s vědomím jaký byl, je a bude svět. Bez zbytečných iluzí. Jen mi trochu chyběla přesvědčivost, neměla jsem pocit, že by se někdy na Lennieho skutečně zlobil. Byly to spíš jen takové výbuchy vzteku, které herec přenesl na plátno a trochu doufal, že byly dostačující. Ale jinak... Jinak není co bych mohla vytknout.

Film dokáže uklidnit a pohladit, jen se musíte smířit s tím, že pokud vás pohladí po duši, na protiúčet vám vrazí do obličeje realitu o to bolestivěji. Tak to totiž umí jen život.

Nejhorší na tom všem je, že v knize můžete na chvíli vypnout vnímání a zaklapnout ji tam kde jste, počkat a číst až budete připraveni. Film tak snadno neoblufnete. Víte, že se stane něco ne pěkného, ale nevypnete to, protože pořád doufáte, že nevystřelí. Nikdo na nikoho a na nic. Že povolí sevření a všichni se tomu nervózně zasmějí. Ale nic takového se nestane.

A nesmím zapomenout a parádní hru barev v přírodě, Americké léto jako malované, zlaté lány a louky, křišťálová voda a vysoké hory, bzukot much a vysoký štěkot malých štěňátek. Skvělá práce kamery.

Ale hlavně úžasný soundtrack od Marka Ishama, který dokresluje celý film. Hudba jež se nenápadně vloudí do děje a nechá vás napnuté, na to co se bude dít.

Další z filmů, které se mohou naprosto směle vyrovnat se svou knižní předlohou a ačkoliv film ani kniha nikdy nezískaly žádné ocenění a snad ani nebyly nominovány na žádnou cenu, považuji je za jedny z nejlepších počinů vůbec.

Nicméně film ani kniha nejsou díla, které bych si vzala ve šťastných okamžicích svého života.