Kytice v Národním divadle

Po dlouhé době jsem oblékla šaty, podpatky, do jedné ruky čapla přítele, do druhé mladšího bratra a vyrazila jsem za kulturou. A když už jdou velryby do divadla, tak netroškaří a jdou rovnou do Národního! A na co? Na moji nejmilejší Kytici. 

Kytice je moje velká literární láska už od doby, co jsem se naučila číst. Měli jsme doma vydání z roku 1965 s temnými černobílými ilustracemi od Jana Zrzavého, které jsem si přivlastnila a od té doby jsem ho nepustila z ruky. Bohužel podle toho taky tak vypadá. Salátové vydání s trochou modré pastelky na obálce. Slitujte se, bylo mi sedm.

Na balkóne jsem si z dek postavila bunkr a v něm si klidně celý den četla. Jo, nerozuměla jsem všemu, ale líbilo se mi jak je to strašidelné a jak se to rýmuje. Brzo jsem se naučila recitovat zpaměti a úvodní baladu umím dodnes. Stejně jako knihu jsem si neskutečně zamilovala i její zfilmovanou podobu od F. A. Brabce, která má mimochodem mimo jiné naprosto nádherný soundtrack.

Lístky do divadla mi donesl Ježíšek, protože na ní byl přede mnou a naprosto ho uchvátila. Bylo vůbec štěstí, že se lístky sehnaly, protože divadlo bylo naprosto vyprodané. Vážně jsem si nevšimla jediného prázdného místa. Celkem se hrálo osm balad: Záhořovo lože, Zlatý kolovrat, Polednice, Vodník, Dceřina kletba, Svatební košile, Holoubek a Štědrý večer. Přičemž Záhořovo lože je rozdělené do dvou částí, kde jedna je přednášena na začátku, druhá na konci a tím tak ohraničují a zároveň spojují všechny balady dohromady. Celé dramatizace se vyznačovala naprostým minimalismem, kdy většina pódia zůstala víceméně holá a všechny kulisy byste mohli spočítat na prstech jedné ruky. Výrazným prvkem byly naopak rekvizity, které byly často v nadživotní velikosti (královská koruna, perly od vodníka). Stejně tak krásné byly kostýmy ve všech možných barvách a velikostech, ale přesto vás nerušily a byly stejně nádherné jako důmyslně vymyšlené, aby plnily i další účel, než jen těšily oči. 

U každé balady jsem seděla jako na jehlách a čekala jak zpracují to či ono. Upřímně, jak rozsekáte na jevišti člověka, ztvárníte létajícího umrlce, utopíte zlou vdovu, necháte člověka přerůst ve strom a to už vůbec nemluvím o slavném 'tělíčko bez hlavičky a hlavička bez tělíčka'. Jak?! Všeho se mi dostalo v neotřelých kreativních zpracováních, na které jsem koukala s otevřenou pusou a snad jsem ani nedýchala. Při závěrečné scéně jsem horko těžko zadržovala slzy. Všechno to bylo tak vizuálně nádherné! Spojené s temnými a uhrančivými verši K. J. Erbena, to byl neuvěřitelně silný zážitek. Samozřejmě verše musely být místy upravené nebo zkrácené, a tak nečekejte deklamování celé balady slovo od slova, to by muselo mít představení rozhodně víc jak dvě hodiny. 

Celé této nesmírné kráse vděčíme skupině/dvojici SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský), která toto nádherné dílo nejenže vymyslela, ale dokázala ho přivést k životu. Hlavního vypravěče hraje FrantišekNěmec, který tomu všemu s odpuštěním sedí, jak prdel na hrnec. Jeho strohý a pevný hlas vás provází celým večerem a nedokážu si představit nikoho, kdo by to svedl lépe. Z nějakého důvodu mi to velmi připomínala Jana Třísku, když recitoval Máj. Z herců můžete znát například Igora Orozoviče (král) Janu Preissovou (matka), Taťjanu Medveckou (matka), Annu Fialovou (dcera), Ivu Janžurovou (Hana). Mojí nejoblíbenejší rolí a zároveň hercem byl Csongor Kassai, který hrál vodníka. Že vám to jméno nic neříká? Tak si vzpomeňte na lucifera z pohádky Čert ví proč. 

Kytice ne naprosto fenomenálním uměleckým zážitkem. Jestli jste si byť na pikosekundu řekly, že by vás to zajímalo, kupte lístky a jděte, jděte, jděte! Stojí to za každou korunu a minutu. Pokud se mi naskytne možnost jít znovu, nebudu váhat. Doporučuji všem. 

Všechny následující fotky jsou z webu národního divadla: