David Vann - Srub

Ideální kniha pro párovou terapii. Neřešíte vaše problémy? Nekomunikujete? Kypí ve vás roky potlačovaný vztek? Na, tady máte Srub. A jestli nezačnete okamžitě něco dělat, dopadnete podobně. A věřte mi, že to vážně nechcete. 

Název: Srub

Autor: David Vann

Počet stran: 261

Nakladatelství: Argo

David Vann pro mě byl do nedávna naprosto neznámým spisovatelem. V jedné skupině se doporučovala jeho poslední kniha Akvárium, které ale nebyla v knihovně k dostání, a tak jsem sáhla po starším titulu. Navíc autorovy knihy vyhází v Argu v mojí oblíbené edici AAA (Angloameričtí autoři), kterou bezpečně poznáte na hony daleko a je zárukou kvality. Posuďte samy, vždyť v ní vycházejí taková jména jako Cormac McCarthy, Kazuo Ishiguro, Sylvia Plath nebo Nick Cave. Proč tedy nezkusit něco nového?

"Zírala na svůj pohár, z každé strany půlka banánu, ačkoli si neobjednala banana split, a na nich tři druhy zmrzliny, které se vyráběly snad už padesát nebo i více let se čtyřmi klasickými polevami a korunované třemi třešinkami. Tři kopečky jako recept na štěstí, stejně jako domov s manželem a dětmi. Měly vás zasytit, pokud se vám ale na konci neudělalo špatně."

David Vann pochází z Aljašky, kde se odehrává i děj knihy a je to sakra znát. Nádherně popsaná příroda do nejmenších detailů jako jsou místní rostliny, stromy, kdy zamrzají jezera, jak vypadají bouřky či náznaky přicházející zimy. Nejdetailněji je popsaná voda. Chování jezera, podoba vln, zacházení s lodí podle počasí a její ovládání. To všechno vám přibližuje vzdálenou, divokou, nehostinnou, mrazivou, ale přesto krásnou Aljašku tak moc, až skoro cítíte, jak vám začíná být zima. V celé knize je znát autorova znalost (a možná i lehká fascinace) ryb, jejich lovu a v neposlední řadě i zpracování, které je na Aljašce primárním zdrojem obživy.

Sledujeme manželský pár Garyho a Irene, kteří se každý potýkají s vlastní katastrofou. Gary si chce splnit svůj sen a naplnit tak promarněný život, zatímco Irene odešla do důchodu a má pocit, že se nikdy necítila osaměleji, než právě vedle svého manžela. V posledním šíleném pokusu zachránit své manželství, se rozhodnou postavit si vlastníma rukama srub na ostrově, ve kterém stráví své stáří. Děj se primárně soustředí okolo manželského páru, ale objevují se zde další dvě výrazné dějové linky. Dcera Rhoda, která si našla bohatého přítele a rády by svatbu a je přesvědčená, že jí to přinese vytoužené životní štěstí. Batůžkáři Monique a Carl, kteří se vydali na Aljašku za dobrodružstvím, ale místo zajímavě strávené dovolené nachází jen to nejhorší z nich samotných.

Klečela uvnitř jako před nějakým oltářem, ale jakého boha má vyzývat? Odlehlá výspa věřících, kteří se ještě neshodli na jméně. Jejich bůh zatím neměl konečnou formu, zkoumali své strachy a jejich důsledky. Ale hlavně, jaké má mít ten její bůh schopnosti? O posmrtný život neměla Irene zájem. Tenhle život jí stačil víc než dost. A o odpuštění nestála. Chtěl jenom získat zpět, co jí vzali. Bůh ztrát a nálezů. To by jí stačilo. Žádné fantastické vlastnosti, nic mystického. jenom dostat zpátky, co ztratila. 

Kniha je až na popisy přírody psaná velmi strohým a úsporným jazykem. Dialogy jsou stručné, úsečné a navíc nejsou označené přímou řečí. Je potřeba se na text soustředit, abyste tak odlišili rozhovory od myšlenek hlavních postav, kterých mají pro změnu spoustu. Z celé knihy sálá neuvěřitelná stísněnost, jako byste žili v jakési všeobklopující bublině, ze které se nedá dostat ven, ať se snažíte sebevíc. Postavy si žijí své malé, jednotvárné životy a doslova jim to leze na mozek. Frustrace, nevyslovená přání a myšlenky, vzájemné tiché obviňování, třicet promarněných let. To vše si na psychice postav vyžádá krutou daň a ve strmé spirále je žene vstříc nevyhnutelné katastrofě.

Srub není kniha, která by ve vás zanechala dobrý dojem. Žádný hezký pocit, z dobře napsaného příběhu a dramatického rozuzlení. Spíš vás sevře a donutí přemýšlet o tom, že manželství asi nebude pro vás. Vann šťourá do vztahů nožem (ať už manželských, rodičovských nebo partnerských) a ukazuje nám jejich postupný rozklad, cynismus a nakonec i ironii toho všeho. Nic z toho, co Srub popisuje by se nestalo, kdyby spolu lidé mluvili, byli upřímnější a kdyby neexistovala společnost, která nás nutí do věcí, jenž nechceme. Bohužel tohle všechno se stále děje a není na to lék. Snad zrovna Srub otevře některým oči.

Nelehké čtení s hořkým koncem. Plné neporozumění, komunikačních bariér a sebelítosti. Stejně tomu musím dát pět velrybek.