Co mi dalo NaNoWriMo

Listopad skončil a s ním i psací výzva v podobě National Novel Writing Month. Přišel čas na odložení per/klávesnic a zhodnocení našich výkonů (i těch nevalných). Protože jak nás to učili ve škole: není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Sice to jsou kecy, ale zrovna se mi to hodí do krámu. 

Shrnu to ve třech slovech: psaní je fuška.

Přišla jsem na to, že lidi (včetně mě) mají o práci spisovatele značně zkreslené představy. Zblblý ze všech seriálů, filmů a učebnic literatury máme pocit, že spisovatel je intelektuál, sedící v křesle uprostřed své ohromné soukromé knihovny, uskrávající čaj (whiskey pokud jste Hemingway), přemýšlející o své nové knize. Tak to ani trochu. Na celý měsíc jsem si zkusila jaký je denní chléb všech spisovatelů a můžu vám s jistotou říct, že žádná sranda to vážně není.

Z počátku to šlo lehce. Sice jsem první dny napsala vždycky maximálně pár krátkých odstavců, ale i tak jsem ze sebe měla dobrý pocit. Na psaní jsem se těšila, během dne jsem přemýšlela co a jak bych mohla vymyslet a k počítači jsem skoro vždycky usedala s konkrétní představou, jak se bude vše vyvíjet. Postupně se mi dařilo zvyšovat i počet slov a někdy jsem se do psaní opravdu zabrala a nechala se unášet dějem. Měla jsem spoustu inspirace, postavy spolupracovaly a příběh se hezky odvíjel. No, jak určitě tušíte samy, nemělo to dlouhého trvání. 

Zhruba v půlce mi začalo všechno drhnout. Postupně mi začalo docházet kolik věcí mi v příběhu hapruje, jak nedomyšleně některé části působí a že na některé věci jsem pro jistotu zapomněla úplně. Vědomí vší té práce, která mě ještě čeká, bylo jako obrovská stěna, která mi nedovolovala jít dál. Psalo se mi těžko a častokrát jsem vůbec psát ani nechtěla, protože jsem věděla, že když budu v příběhu pokračovat, dostanu se do části, kterou ještě nemám vymyšlenou a to mě rozčilovalo. Ale zatnula jsem zuby a jakž takž psala dál.

Bohužel krize mě neopouštěla a každý den jsme psala méně a méně. Jediné co mě nutilo se vracet k počítači, byl odznáček za psaní jednadvacet dní v kuse. Já vím, že je to pěkně slabá motivace, ale lepší jak žádná. Do psaní jsem se musela vyloženě nutit a každá věta mi přišla horší než ta předchozí. Nechtěla jsem po sobě nic číst a každý nápad mi přišel stupidní. Neměla jsem ráda ani sebe ani to, co jsem psala. Začala jsem psaní vnímat jako otravnou povinnost, která mě nebaví a nerada se k ní vracím. Poslední týden jsem se vzdala a nenapsala ani čárku, Styď se, Dortíčku, styď se!

Můj původní cíl byl třicet tisíc slov. Pak jsem si uvědomila, jak málo jsem zvyklá psát a jak málo slov takový jeden průměrný odstavec vůbec je. Stáhla jsem to na rozumných deset, o kterých jsem si byla celkem jistá, že dokážu zvládnout. Jenže do cesty se mi připletl život. Chodit do školy pak do práce a mezitím plnit úkoly, vařit, prát a neustále se stěhovat z místa na místo, nějak se alespoň průměrně vyspat a do toho všeho ještě každý den psát? No to jsem jaksi nezvládala. Nakonec jsem skončila těsně pod hranicí deseti tisíci slov. 

via GIPHY

Říká se, že psaní je hlavně o zvyku. Nemyslím si, že jsem ho ještě získala, ale věřím, že jsem tomu díky NaNoWriMu blíže. Psaní vyžaduje opravdu pevnou vůli, sebedisciplínu a hlavně vytrvalost. Nejsem si jistá, že ze mě spisovatel někdy bude nebo že ten příběh kdy dopíšu, natožpak vydám, ale téhle výzvy nelituji. Pokud se o sobě chcete zase něco dozvědět, rozhodně doporučuji se příští rok zapojit. 

A jak jste obstáli vy? Protrhli jste cílovou pásku nebo se někde zmatení motáte v kruzích jako já? Co vám letošní NaNoWriMo přineslo, zúčastníte se příště znovu?
Zdraví Dortíček & velrybí crew