5 nejbrutálnějších knih, které jsem četla

Občas přemýšlím, proč jen my lidé máme pořád tendenci psát a zároveň číst brutální knihy. Ať už se jedná o válku, vraždění, ničení, znásilňování, mučení nebo "jen" prosté lidské utrpení. Možná nechceme zapomenout, možná si naopak chceme připomenout, v jak bezpečné době právě žijeme. Možná si někteří chtějí dopřát trochu vzrušení z pohodlí gauče. Ať už je důvod jakýkoli, donutilo mě zamyslet se nad tím nejbrutálnějším, co jsem kdy četla já. Bohužel nebylo vůbec těžké dát takový seznam dohromady. 

Už nejsem vaše dcera - Karin Jäckel

Tahle kniha je ztělesněním slov jako oplzlost nebo úchyl. Autobiografický příběh Moniky B., která se po letech psychického a fyzického týrání a především sexuálního zneužívání rozhodla odejít z pekla, kterým pro ni byla rodina a někomu se svěřit. Pokud se vám o tématu sexuálního zneužívání, incestu a všemožných fíliích čte špatně, doporučuji vyhnout se tomuto titulu obloukem. Vše je popsáno velmi detailně a barvitě a tak jsou některé pasáže opravdu těžko stravitelné. Krom vší té očividné hrůzy, kterou si musela Monika projít, je velmi strašidelné uvědomit si, že tohle se se stále děje. Nejedná se o žádnou neznámou zemi na druhém konci planety, tohle se děje v naší úžasné civilizované Evropě. Co si budeme namlouvat, na mnoho případů se nikdy nepřijde a spoustu lidí nebude nikdy řádně potrestáno.


Poslední svědci - Světlana Alexejevič

Reportáží literatura této nobelistky se skládá výlučně z rozhovorů s lidmi. Jejich svědectví a vzpomínky utváří podle Alexejevičové tzv kroniku lidstva, skrz kterou se můžeme seznámit s naší ne zrovna krásnou minulostí. Němí svědci je kniha rozhovorů s lidmi, kteří byly v době druhé světové války dětmi. Konkrétně se jedná o děti z Běloruska, které přežily systematické vyvražďování místních obyvatel speciálními komandy německé armády. Je to hrozné čtení. Všechno to bezbřehé násilí viděné dětskýma očima. Fakt, že vám před očima zastřelí celou rodinu a vy se zachráníte jen protože jste se schovali v jámě plné mrtvol, že je vám pět let a jste jediní, kdo se může postarat o novorozeného bratra aniž byste věděli jak. Že si hrajete na válku a v tu chvíli vašeho nejlepšího kamaráda roztrhá bomba na kusy, nezbude po něm ani oblečení. Že celá vaše vesnice, všechno co jste znali, shoří na popel. Nedá se to číst v kuse, takovou hrůzu si musíte dávkovat. Nejde jen o to, co děti zažily, ale hlavně jak je to ovlivnilo později v životě. Hrozná kniha, kterou sice číst bolí, ale rozhodně by lidem neuškodilo si ji přečíst. Třeba bychom se pak mohli mít navzájem o něco víc rádi.

Ženy z bloku 10 - Hans-Joachim Lang

Bylo by k podivu, kdyby se na tenhle seznam nedostala žádná z knih s tématem koncentračních táborů. Tohoto tématu jsem se načetla dost a dost hlavně na střední škole, teď už se jim spíše vyhýbám. Zajímaly mě hlavně knihy faktografické případně autobiografické. Všechny ty švadleny a knihovnice z Osvětimi mě moc nebraly. Ženy z bloku 10 popisují lékařské experimenty, které probíhaly na židovských ženách v Osvětimi od roku 1943. Ve většině případů se jednalo o různé metody sterilizace či výzkum nemocí. Kniha popisuje jak ženy zvládaly každodenní život v táboře, lékařské pokusy, ale také odloučení od rodin či hlad a nemoci. Hodně se také věnuje životu přeživších žen po válce. Z osmi set odvedených na blok č.10, jich zbyly necelé tři stovky. Je to kniha plná dat, jmen, států a historických faktů, tak se někomu může zdát nezáživná. Rozhodně je ale přínosnější, než všechny beletristické knihy s tématickou koncentračních tábor, protože na rozdíl od nich, tady nemusíte přemýšlet co je a není pravda.

120 dnů Sodomy - Markýz de Sade

Asi nikoho nepřekvapí, že se na seznam tato nechvalně proslulá kniha dostala. Pan Markýz by asi výskal radostí. Sice si myslím, že všichni zhruba ví o co jde, ale pro neznalé nastíním děj. Hromada úchyláků unese několik krásných mladých šlechtičen a šlechticů (víceméně skoro ještě dětí podle našeho zákoníku),  schová se s nimi na hradě kde po sto dvacet dní probíhají orgie, hostiny a vůbec se všichni, krom těch nebohých dětí, dobře baví. Vyprávějí si historky o všech možných i nemožných sexuálních úchylkách a přitom se nechají rovnou všemožně uspokojovat. Tohle je jedna z mála knih, kterou jsem nedočtla. Ne protože by to bylo nechutné (je to hodně nechutný, o tom žádná), ale protože to je nuda. Jakmile se dostanete k jednotlivým vyprávěním až do konce knihy se víceméně nic jiného neděje. A upřímně neznám nikoho komu by se chtělo číst 384 stran o tom jak někoho vzrušují větry, nemyté pohlavní orgány nebo všemožné tělní výměšky a tekutiny. Koho hryže zvědavost, klidně si knihu přečtěte, ale pokud vás mine, rozhodně o nic nepřijdete.

Konec stříbrného věku - Jasutaka Cucui

Japonsko bojuje s neustálým stárnutím svého obyvatelstva a tento problém se rozhodně vyřešit opravdu kreativně. Jednou za pět let se musí všichni občané nad sedmdesát let zúčastnit vzájemného vyvražďování, které je rozděleno podle okrsků. Na konci smí zůstat jen jeden, pokud se nedodrží časový limit (měsíc), budou všichni na jeho konci zastřelení. Takové hunger games pro staříky. Jasně, ono to celé vypadá vtipně a místy to je opravdu humorné až groteskní, obecně to má být satira a ne horor. Jenže čím víc nad tím přemýšlím, a čím víc času uběhlo od jejího přečtení, tím víc mě kniha děsí. To bezmezné násilí, prosby stařičkých žen o život, dušení svých sousedů polštářem ve spánku, z domova důchodců se stane bojová zóna a kdykoli to můžete schytat brokovnicí do zad. Jedna z knih, kterou už si s jistotou nikdy nepřečtu. Čím jsem starší a čím starší je moje rodina, tím víc se téhle knihy štítím.

Krvavý poledník - Cormac McCarthy

Cormac McCarthy se rozhodně nebojí psát věci tak jak jsou. Jeho hrubý, strohý a přímočarý styl spoustu lidí odradí, i když se tím připravují o nejednu literární lahůdku. Krvavý poledník pojednává o skupině lidí, která v roce 1849 na hranicích Mexika loví indiánské skalpy pro mexickou vládu. Už samotný nástin děje předjímá, že tohle nebude lehké čtení. A taky že není. Je to neuvěřitelná krvavá a brutální řež. Lidi nabodnutí na hácích, lidé stažení z kůže, miminka s prošlápnutými lebkami, znásilňování, pálení, ničení. Nejhorší na tom je, že i když je to z části smyšlený příběh, je vám jasné, že podobné věci se doopravdy děli, že si McCarthy zase tolik vymýšlet nemusel. Kompletní recenze, ještě ze starého blogu, včetně ukázek ZDE.

Jakou nejbrutálnější knihu jste četli vy? Jaký příběh vámi tak otřásl, že už ho nechcete v životě ani vidět? Nebo jste odolní a nějaká kniha s vámi jen tak neotřese? Dejte vědět. Zdraví Dortíček & velrybí crew.