Neviditelné knihy #5 - Ganbare! Workshopy smrti

Valná většina z nás čte knihy, abychom si trochu odpočinuli od toho všeho shonu kolem . Na chvíli si sedli a byli rádi, že nic nemusíme. Někteří čtou kvůli dobrodružství, cestování, romanci. Ale jsou knihy, které čteme, abychom se něco dozvěděli, něco se naučili, poučili se. Třeba o tom, jak se Japonci vypořádávají s cunami, se smrtí, smutkem, truchlením nebo jadernou katastrofou. 

Nakladatelství Absynt vzniklo na Slovensku jako malý zázrak. Malé nakladatelství zaměřené na reportážní literaturu ze všech koutů světa. Píše o válce, nenávisti, katastrofách, ale hlavně o lidech. Ganbare! Workshopy smrti se zaměřuje na Japonsko. Zemi, kde během několika vteřin můžete přijít o vše. Zemi, kde zemětřesení a cunami jsou tak častá, že už to ani nikomu nepřijde zvláštní. Zemi, kde se lidé musí naučit truchlit.

Japonci nám připadají jako velmi uzavřený národ, není se čemu divit, když jejich Země opravdu dlouho zůstávala pro ostatní zcela nepřístupná. Jak nám Japonci vlastně připadají? Vždy vychovaní tiší, nedávající najevo moc emocí, respektující tradice, pečující o rodinu. Spořádaní. Tahle kniha vám Japonce ukáže v cela novém světle. Jako lidi, kteří trpěli, kteří stále truchlí, ale také jako národ, který se vždy dokázal postavit zpátky na nohy, co jiného jim také zbývalo?

"kaze no denwa - větrný telefon Itaru Sasaki otevřel telefonní budku ve své zahradě ve městě Ósuči, měsíc po cunami. Každý si může přijít promluvit s těmi, kteří mu chybí. (...) kdo věří tomu, že v nepřipojeném telefonu není nic slyšet, nic neuslyší. Ale kdo poslouchá pozorně, možná uslyší odpověď. Za tři roky navštívilo větrnou budku přes deset tisíc lidí. V knize vedle telefonu zanechávali vzkazy. Kdosi napsal: "Konečně jsem řekl na shledanou"."

První polovina knihy se zabývá přírodními katastrofami, konkrétně zemětřeseními a cunami, které následuje hned poté. Na zemětřesení menších stupňů jsou Japonci tak zvyklý, že už je stěží vnímají. Avšak ta velká, která zničila celé vesnice, zabila statisíce lidí a hned vzápětí zemi ještě spláchla obrovská vlna cunami, taková si pamatují dodnes. To o kterém z valné většiny pojednává kniha se odehrálo v roce 2011, zemětřesení mělo 8,9 stupňů a následná vlna dosahovala až 38 metrů. Oficiální počty? Šestnáct tisíc mrtvých, téměř tři tisíce pohřešovaných. Své milované na dně oceánu hledají někteří dodnes. Naučili se kvůli tomu potápět.

"Neustále cítí bolest. Bolest studené půle postele. Bolest jediného páru příborů na stole. Bolest jednoduchého lístku do kina. Bolest ticha v odpovědi na položenou otázku. Bolest nákupního seznamu nalezeného v šuplíku, napsaného jejím písmem. Bolest, která neumožňuje člověku odejít. Z bolesti se dá zešílet."

Fascinující na téhle knize je, že to není nudná reportážní kniha, která by na vás házela čísla a statistiky, naopak vám přibližuje situaci ze zcela jiného hlediska. Ukazuje vám širší souvislosti, díky kterému si dokážete o situaci udělat daleko komplexnější představu. Například proč je por Japonce tak důležitý správný pohřeb, jakou roli ve všem hraje náboženství, politika, historie. Jak se liší různé druhy saké, jak se chystají tradiční jídla, proč se Japonci musí naučit plakat. Kam se schovat když začne zemětřesení, proč mít knihy na provázku a kde je nejbližší evakuační bod. Kniha se nemalou měrou zabývá i Japonskou mytologií, různými božstvy, mnichy a budhismem. Kdo o Japonsku do této doby nic nevěděl, bude od této knihy odcházet s obrovským množstvím informací, které jen tak nezapomene.

"Existuje také teke teke, podle zvuku, který vydává, když ťuká o dlažbu. Je to samotný trup bez nohou, který se plazí ulicemi a opírá se v předloktích. Má lesklé oči, rozcuchané vlasy a srp v ruce. Pokud není oběť dost rychlá, teke teke ji přesekne v pase. Záleží jí pouze na jediném - aby i ostatní vypadali stejně jako ona."

Druhá část knihy se věnuje jadrné katastrofě v elektrárně Fukušima, kterou poškodilo zemětřesení a  následná vlna cunami. Tři ze čtyř bloků byly zničeny, tři jádra se roztavila, evakuováno přes sto šedesát tisíc lidí. Zničená země, otrávené lesy, neobydlené vesnice. Největší jaderná katastrofa od Černobylu, i když ve srovnání z Fukušimi uniklo "pouze" 10% toho, co v Černobylu. Opět to není jen o číslech, ale hlavně o lidech. Někteří se do karanténní oblasti vrátili, někteří zemřeli na rakovinu, vnoučata některých mají leukémii, někteří se soudí - většinou prohrají. Dozvíte se jak se vůbec jaderná energie do Japonska dostala, co si o tom lidé myslely a že se jí vlastně nikdy nedá věřit.

"Stroncium 90 . Sběratel kostí. Obvykle se vyskytuje ve formě prachu. Je to nevrlý, temný tvor s těžkopádným humorem. Předstírá, že je to vápník, a napadá naši kostru. pak začíná řádit. Způsobuje různé vředy a leukémii. Útočí na kostní dřeň a likviduje bílé krvinky. Navíc je to velký energetický upír - způsobuje únavu, vyšší náchylnosti na nachlazení a nižší srážlivost krve.

Ganbare! Workshopy smrti je kniha o tragédiích. O ztrátě, zoufalství, katastrofě, o smrti. Patrně nebude lehké ji číst, obzvláště když si uvědomíme, že obě katastrofy se udály vlastně nedávno a některé jejich následky trvají dodnes a ještě dlouho trvat budou. Ale především je to kniha o lidech a o Japonsku. O nezlomnosti tohoto národa, krásách země stíhané katastrofami, avšak stále odolávající. Katarzyně Boni se jednoduše podařilo napsat knihu, kterou chcete číst, i když to není  zrovna lehce stravitelné téma.

Proč knihu doporučuji: 

Neuvěřitelná kvanta zajímavých informací

Japonsko

Lidské příběhy

Čtivá literatura faktu