Kevin Sands - Alchymistova šifra

O této knize jsem se dozvěděla na blogerské merendě albatrosmedia. A byla jsem z představy, že něco takového vyjde naprosto nadšená! Dan Brown pro děti? Záhady, šifry, překvapení? Navíc krásná obálka (podle té miniatury v papírech)?

Bring it!

Název: Alchymistova šifra (The Blackthorn key)

Autor: Kevin Sands

Počet stran: 280 

Nakladatelství: Fragment

Debut kanadského autora Kevina Sandse se u nás letos dočkal svého prvního vydání, v anglicky mluvících zemích se už lidé těší jeho dílům od roku 2015, za ty dva roky již autor stihl vydat tři knihy z této série (do češtiny bude brzy přeložen druhý díl s názvem Znamení moru, třetí díl - The Assassin's curse bude doufám následovat, každopádně příští rok v září by podle autorových slov měla vyjít již čtvrtá kniha na které teď pracuje).

O čem kniha je? Děj se odehrává v Londýně roku 1665, lékárníkův učen, Christopher, a jeho kamarád Tom jsou zataženi do vražedného řádění, při kterém jsou, bez zjevných souvislostí, brutálním způsobem zabíjeni mistři cechu lékárníků. A když se Christopherovi dostane do ruky šifra podle všeho vedoucí k dopadení vrahů, vydá se spolu s Tomem po indíciích vedoucích až k velkému odhalení, při kterém se dozví nejen totožnost vrahů, ale objeví i tajemství, které by raději mělo zůstat skryté.

A já si knihu zamilovala. Jistě. Mám určité výtky, jistě, kniha je primárně pro čtenáře mezi 10 a 14 lety (trochu jsem přerostla), ale knihy Fragmentu byly vždy spíš o dobrodružství, přátelství a napětí, než o tom kolik člověku je, aby si je mohl užívat (Eragon a Podzemí by mohlo vyprávět). Do Alchymistovy šifry jsem se pustila s velkým nadšením, Dana Browna mám velice ráda a pokud toto má být kniha která by děti připravila na další, složitější level v mysteriózních románech, tak jsem měla nutnou potřebu si ji přečíst. V této rovině rozhodně nezklamala. Šifry byly pochopitelně mnohem jednodušší, než ty, které řeší Brownův profesor Langdon, nicméně jejich řešení zamotá hlavu nejednomu čtenáři.

Jeden z mála problémů, které jsem s knihou měla spočívá v období, kdy se kniha odehrává, v tom byl autor až moc přesný. Londýn 1665. Takže před Velkým Londýnským požárem. To znamená neskutečně nechutné město, plné špíny, nemocí, dřevěných domků a vůbec ne zrovna milé prostředí pro život. V Sandsových představách má město dlážděné ulice, domy jsou cihlové a čtyřpatrové. Ženy i muži nosí bílé paruky, na to si ještě nějakou dobu móda počkala. Ženy tehdy byly spíše prostovlasé a pánové nosili spíše tmavé paruky dlouhých vlasů, nebo vůbec žádné. Jednou padne zmínka o Zoo, nevím jestli měl autor na mysli tu, co jsem si našla na google, nicméně Londýnská Zoo byla otevřena veřejnosti až v 19. století. Také označit jednu postavu za slona mi také přijde necitlivé, nevím Zoo tedy podle všeho neexistovala a dejme tomu cirkus tak jak ho známe my vznikl také až v devatenáctém století. Takže slon také padá. Nicméně, když jsem na webových stránkách zjistila, že mohu kontaktovat autora, neváhala jsem se jej na to zeptat, odpověděl mi, že mu přišlo, že 17. století k příběhu sedí, protože domy byly dřevěné, kamenné i cihlové a že se paruky nosily. No. Ne že by mou zvědavost ukojil, ale aspoň odpověděl, ne? 

Co se mi ale velice líbilo, to byl fakt, jak se autor popral s realitou. Pokud očekáváte, že v knize z tohoto období se s hlavními dětskými hrdiny bude zacházet jako v bavlnce, pak se mýlíte. Autor se s tím nepáře. Facka zleva, zprava, chytne je za vlasy a táhne za sebou, nechá do nich vrazit, až narazí zády a hlavou do police. Na jednu stranu se s moc dětmi v knize nesetkáme a tímto způsobem se chovají jen k hlavním protagonistům (zbylé dívky, které se v knize výrazněji objeví si žijí vcelku bezstarostný život), ale ani se nedá říct, že by bylo podporováno nějaké násilí na dětech, neboť hlavním hrdinům je okolo čtrnácti let. A prostě to tak bylo.

Co se nějakých lektvarů a návodů týče. Sice autor na začátku psal, aby se žádné pokusy neprováděly doma, nicméně i mě, dospělého člověka, popadla chuť vyrobit si doma střelný prach, jehož návod autor tak sdílně vložil do své knihy. Takže nevím, jestli rodiče ocení, když si mládež doma vyrobí bombičku z jedlé sody a octa. Varoval nás? Ano. Poslechli jsme. No v mém případě to dalo hodně odříkání vydržet to pokušení.

V jednu chvilku jste na začátku kniha a ani se nenadějete a jste v její polovině, čte se s naprostou lehkostí a nenechá vás oddychnout, protože zkrátka chcete vědět co se stane a jak to nakonec bude! Jen se mi poprvé v životě stala zajímavá věc, tedy nemohla jsem se přenést přes to, že kniha je psána v ICH formě. Nechápu jak je to možné, normálně mi to nepřijde, ale měla jsem pocit, že k tomuto stylu by se spíš hodila ER forma, všechno bylo popisováno, jako kdyby se to dělo někomu jinému, než byl samotný hrdina. Bylo to trochu odtažité... Zkrátka to byl velmi zvláštní pocit a často jsem se přistihla, že knihu si upravuji do ER formy.

Co musím ještě bezpodmínečně zmínit? Grafiku. Obálka? Jednoduše krásná (anglické jsou ovšem taky skvostné! První a druhá), když už jednou znáte děj, bude vám dávat ještě větší smysl. Nicméně ještě větší překvapení je uvnitř. Když jsem četla V pavoučí síti byla jsem nadšená z jednotícího prvku pavučinky na začátku každé kapitoly, z toho, co mě čekalo uvnitř této knihy jsem byla unesená! Posuďte sami:

To ale nebylo vše, s každou kapitolou byl obrázek o něco jiný. Číslování stránek bylo vyvedené na malém kousku pergamenu. Každá kapitola byla ukončena malým piktogramem, který se stylizoval do podobného vzhledu jako její začátek. Zkrátka mě to vážně dostalo! Graficky určitě hodně pracné, stejně tak jako přetváření anglických šifer do jejich českých podob. Tleskám a nemohu hodnotit jinak než pěti. (No možná čtyři a půl, ale jsem nadšená? Ano. Ano, to jsem! Takže pět.)

Mějte se blaze

Lesníček&Blažena&Pepé