Neviditelné knihy #8 Jasno lepo podstín zhyna Sara Baume

V roce 2017 vyhrála tato kniha Magnesii literu za překladovou knihu. Za angličtiny ji přeložila Alice Hyrmanová. Už tehdy mě název zaujal natolik, že jsem si na ní vždy čas od času vzpomněla. Několikrát jsem kolem ní prošla v knihovně a když ji začala Betty z blogu Hlava v knihách vychvalovat, řekla jsem si, že přišel čas ji dát konečně šanci. A já nemohla být nadšenější. 

Ray je samotář. Už je mu šest a padesát, otec zemřel, matku nikdy nepoznal. Nikdy nechodil do školy, má strach z lidí, svírá ho paranoia a jedinou společnost, kterou snese jsou knihy. Jeho život je šedivá záplava rutiny, jídla z plechovek a obdivování světa zpoza okna svého domu. Jenže pak z útulku adoptuje psího vyvrhela s jedním okem, který se neustále pere a neuznává jakékoli lidské pořádky a Ray poprvé pozná, co to znamená sdílet hluboké pouto s jinou bytostí. 

"Nechci z tebe dělat takovou tu hračku na baterky, která ťape a ňafá , když ji zmáčkneš knoflík. Neměl jsem ti říkat fuj, neměl jsem žádné právo ti vnucovat  svá lidská kritéria, když mně to, že jsem člověk, nikdy nic dobrého nepřineslo."

Jedna z věcí, která mě překvapila bylo, jak moc je kniha popisná a jak mi to vůbec nevadí. Normálně mě dlouhé popisy krajiny a všeho v ní, moc neberou, ale tady jsem si je užívala. Ray zná každou květinu, strom i zvíře a velmi rád je Jednookovi všechny představuje. Kdy rostou, jaké mají barvy, kdy se sází, jak vypadají. Člověk vidí tu krásnou krajinu v neustálém cyklickém pohybu, moře vyvrhující mušle a mršiny, kamenné útesy a staré irské hospody. Příběh je vůbec takový veliký monolog, kdy Ray vypráví a Jednooko se tváří, že poslouchá přičemž se zrovna ňochňá v nejbližší mršině. Ze začátku se dozvídáme o denní rutině, věcech, co Ray vidí nebo dělá, co vlastní, rád jí nebo čte. Postupem času se však dostaneme hluboko do duše tohoto samotáře a začneme se dozvídat stará tajemství a křivdy z jeho minulosti a rány, které se nikdy nezahojily.

"Lidi si na léto hrajou, v jeho nepřítomnosti vykonávají obvyklé letní obřady, kupujou si žabky a bodyboardy, sami sebe přesvědčujou o tom, že nastala sezóna, kterou vidí v televizi, ta z australských seriálů. Předstírají si to, jako by pouhé předstírání mohlo zázrak udělat." 

Autorka vždy vyjmenovává věci ve sledu po třech nebo čtyřech bodech, za chvilku si na tuto rytmičnost textu zvyknete a bude na vás působit konejšivě, jako dobře známá písnička, jejíž slova znáte zpaměti. Takovou věc jsem u žádné jiné knihy nezažila. Sara Baume opravdu umí vyjímečně dobře psát. 

Významnou roli hraje v příběhu čich. V životě jsem nenarazila na knihu, kde by se popisovalo tolik čichových vjemů. Vzhledem k tomu že jednou z hlavních postav je pes, to dává smysl. Vjemy jsou popsané tak specificky, že jsem se musela vždy zastavit a zapřemýšlet jak je taková věc asi cítit nebo jak moc se liší náš čich od toho psího, proč jim tak moc voní mršiny, kdežto nám se zvedá žaludek? 

"Myslím na všechna ta stvoření, která jsme viděli od té doby, co jsme se vydali na cestu. Myslím na tu krysu, na lišku, koťátko, jezevce. Myslí na tu kavku, viděl si tu kavku? Posouvali jsme se kolem ní v té frontě na labuť. Měla rozštípnutý zobáček a mozek vyteklý. Proč se nikdo nezastavil kvůli ní? Protože labuť vypadá jako svatební šaty, tím to je. A kavka vypadá jako černý pytel na odpadky. Protože takhle lidi měří hodnotu života."

Ačkoli je kniha psaná krásně, děj už takový není. Jak postupujeme příběhem, odhalujeme Rayova tajemství a jeho myšlenky, víme, že se blíží něco zlého. Celou knihou prostupuje osamělost a touha někam, k někomu patřit. Ten vlezlý pocit prázdnoty a strachu na vás dýchá skrz každou stranu a i když si toho zpočátku možná nevšimnete, začne být tento pocit stále naléhavější. Že jste samy, že pro vás není ve světě místo. Že jste jen vy a Jednooko proti všem. Jasno lepo podstín zhyna není jednoduché číst. Není to oddechová kniha o starém bručounovi, který našel nový smysl života ve svém adoptovaném mazlíčku. Po jejím dočtení budete chtít obejmout všechny okolo sebe a ujistit se, že ví, že nejsou samy. Přečtěte si jí, nebudete litovat. 

"Je to smutné místo, jenže mně připadá skoro každé místo smutné, a třeba je to tím, že jsem smutný já a vlastně to vůbec není těmi místy. Možná ani není žádné místo, kam bych já moh jít a nemá ani smysl někam chodit." 

Proč knihu doporučuji:

Nádherný poetický jazyk

Popisy krajiny, které vás nebudou nudit

Unikátní příběh o touze někam a k někomu patřit