Kim Liggetová - Prokletý rok

Knižní společenský tlak je někdy opravdu neúprosný. Vím, že YA není zrovna můj žánr a že to mezi námi často končí špatně, ale já se stejně vždycky nechám přesvědčit. Vždycky se jednou za čas kolem nějaké knihy vytvoří obrovský hype a já si začnu říkat, že by tahle kniha mohla konečně zlomit kletbu a změnit můj názor na tento žánr. Povedlo se to Prokletému roku? 

Název: Prokletý rok
Autor: Kim Liggettová

Počest stran: 341

Nakladatelství: CooBoo

YA titulů vychází takové nepřeberné množství, že člověku až splývají. Soupeření o moc, zakázaná láska, tajemné zlo, silná ženská hrdinka, znepřátelené rody, to a ještě mnoho dalšího najdete snad v každé knize. Je proto potřeba se v té záplavě titulů, co nejvýrazněji odlišit, abyste čtenáře zaujaly. Prokletý rok vsadil na nálepku "Mrazivý román v duchu fenoménu Příběhu služebnice", vzhledem k popularitě zmíněné knihy, a hlavně seriálu, se není co divit, že po knize se jen zaprášilo. Mám pocit, že na každou knihu, která se byť jen trošičku zaobírá útlakem žen (třeba VOX, který se mi taky nelíbil) se nalepí "Jako Příběh služebnice" a prodeje letí raketově vzhůru. Aniž by si byly alespoň trošičku podobné nebo nedejbože na stejné úrovni. Řeknu Vám rovnou, že Prokletý rok si tu nálepku nezaslouží. 

Ještě co se k odlišování týče, hodně knih se snaží z nálepky YA vymanit pomocí násilí. Kde kdo tvrdí, že pokud je v knize explicitně vyobrazeno násilí a sex, už se nemůže jednat o YA a z knihy se tak stává román. No... k tomu se asi nebudu dál vyjadřovat. Prokletý rok vsází na notnou dávku brutality (stahování zaživa z kůže, odsekávání různých částí těla) a také na kanibalizmus, ňamka. Což o to, násilí mi v knihách nevadí, ale musí mít nějaký účel. Prokletý rok v tomto hodně tlačí na pilu, až mi to přijde dost přitažené za vlasy i na zcela fiktivní dystopii. Chápu, že se autorka snaží navodit atmosféru a vsadit čtenáře do světa, který stvořila, ale k  funkční a uvěřitelné patriarchální dystopii jen hromada krve, pojídání částí těl a pohrdání ženami nestačí. 

Teď k věcem, které se mi líbily. Ano, přiznávám, nebylo to celé špatné. Celou knihou prostupuje motiv květin a jejich jazyka. Co, která květina vyjadřuje, jaký je její význam, proč rudá znamená vášeň a bílá nevinnost a odpuštění. Ve světě Prokletého roku se dříve tzv. jazykem květin komunikovalo a v příběhu to hraje nemalou roli. Přišlo mi to originální a osvěžující využití prvku, kterému valnou většinu času není v knihách věnována žádná anebo pramalá pozornost. Další věcí, za kterou autorku chválím je, že se neštítí psát o všemožných tělních tekutinách. Jasný, nikomu se asi nechce číst o menstruaci, moči a zvratcích, ale k některým věcem to jednoduše patří, obzvlášť pokud máte příběh, kde každé měsíční krvácení znamená, že žena selhala ve svých povinnostech a klesla tak v očích božích. Také musím přiznat, že mě těší, že autorka zbytečně negeneralizuje, i když to za začátku tak může působit. Zkrátka ne všechny ženy jsou silné feministické ikony a ne všichni muži jsou zlý, mocichtivý chlípníci. 

"Chystám se odejít když v tom si všimnu sytě růžové petúnie, kterou drží mezi prsty. Tahle květina může znamenat roztrpčení, ale ve starém jazyce to byla naléhavá zpráva." 

První půlka knihy byla fajn. Nové prostředí bylo zajímavé, nic se zbytečně moc neokecávalo a děj rychle ubíhal. Hlavní hrdinka byla sice trochu na pěst, ale beru v potaz, že jí je šestnáct a kdo z nás nebyl v šestnácti něčí osina v zadku. Jako první věc mě zarazily naprosto neadekvátní reakce většiny postav. Jako, někdo se přímo před vašima očima zabije a vy si dál sedíte na lodičce a tváříte se jakoby nic. Doslova pár centimetrů od obličeje vám proletí nůž, protože jste udělaly jeden krok z vyznačené cesty, ale to taky nebudeme řešit. Slyšíte kamarádku několik hodin ječet, jak jí zaživa stahují z kůže, ale ne, o tom také nepadne ani slovo. Nedejbože abyste jí politovali. Nevím jestli to má zobrazovat to, jak moc jsou v tomto světě ženy pasivní, ale vytáčelo mě to. Nejvíc mě dostalo, když se hlavní hrdinka dozví neuvěřitelnou bombu, která jí převrátí svět, ve kterém do teď žila vzhůru nohama a její reakce je "To jsem netušila, že za tím stojí XY," a to je všechno. Plot twist jak hovado a reakce na něj je JEDNA věta. 

S neustálými plot twisty jsem měla vůbec problém. Je jich tam víc chyb v diktátu dyslektika a tím naprosto ztrácí onen "wow" moment. Případně je reakce na ně velmi slabá až nijaká, což automaticky snižuje i čtenářovo nadšení. Navíc některé z nich jsou naprosto předvídatelné a vy prostě jen čekáte, až se stanou. Nedostatek přirozených reakcí se autorka snaží vynahradit neuvěřitelně melodramatickou mluvou. Jak by jejich žár mohl spálit celý svět a jak se jí ústa plní hvězdným prachem a bla bla bla. Ne, madam, toto není Shakespear ani film z Hallmarku, uklidněte se. Vrcholem celé knihy je popis sexuální scény, který zatím asi vyhrává soutěž o nejabsurdnější přirovnání. 

"Když mu rozepínám kalhoty, přijímám jeho květinu. Přitiskne svoje tělo na moje a kvítek, který mi vybral, se rozevře a zaplní prostor opojnou vůní touhy a bolesti. Zcela pomíjivou. Naprosto zakázanou."

Ehm ehm, to jako fakt?

Přitom se Prokletý rok snaží předat vcelku silné myšlenky, škoda že to dělá až na posledních dvaceti stranách. Trochu je to asi tím, že hlavní hrdinka tyto myšlenky objeví právě až v závěru díky tomu, čím vším si prošla, takže to asi dává smysl. Ač se snažím sebevíc, přes všechno to drama, násilí a zvraty mě na knize nejvíc zaujal úvodní citát Margaret Atwoodové. A to fakt není dobře. Bohužel ani tenhle knižní kousek mě z mého, již zatrpklého, názoru na YA nevytrhlo.