Christina Dalcherová - Vox

Ženy mohou za den říct jen 100 slov. Počítá jim je náramek, který jim opatřila nová americká vláda. Jejich životy byly během jednoho dne obráceny vzhůru nohama. Nemohou číst, nemohou psát, nemohou žít svobodně. To jediné čím musí být jsou vzorné manželky a dcery. Muži opět pro jednou vládnou všemu a ženy už jim na to nesmí ani odpovědět. Co byste udělali vy? Jaká slova byste spolkli a která naopak opakovali každý den? Miluji tě. Jaký si měl den? Potřebovala bych to vzadu trochu zkrátit. Kde máme sešívačku? Dneska mi vážně není dobře. To by se mi líbilo. Mohl bys-?

Lituji. Denní limit vyčerpán.

Název: Vox

Autor: Christina Dalcherová

Počet stran: 364

Nakladatelství: Host

Nápad knihy, kdy Ameriku ovládne silně náboženská skupina, respektive jeden muž a během pár dní vezme ženám veškerá jejich práva, zaměstnání a nakonec i hlas, to není žádná extra novinka. Ne nadarmo je na obálce napsáno, že se kniha tématicky blíží Příběhu služebnice. Kde je hranice mezi tématickým přiblížením a kopírováním je těžké určit. Když už bych musela srovnávat, tak je Vox akčnější, ale ztrácí jakýkoli přesah a chybí mu ten krásný jazyk a vnitřní myšlenky, které nám tak mistrně předává Atwoodová. Přišlo mi, že ve Voxu je vše černobílé. Zlý bílý heterosexuální muži a jejich poslušné hloupoučké bílé ženy. Jediní lidé, kteří jsou schopni vzepřít se systému a něco s tím udělat jsou členové LGBTQ+, vysokoškoláci a oduševnělí evropané.

Přitom se Vox snaží upozornit na vcelku důležité věci. Právo na svobodu projevu, právo milovat koho chceme, rovnoprávnost jak v pohlaví tak v rase. Jaké hrozby sebou přináší vláda jedné strany, popřípadě vláda teokratická/extremistická. Zmiňuje i důležitost chození k volbám, což mi přijde extrémně důležité. Problém mám s tím jakou silou mi to autorka cpe do krku. Celou knihu jsem zažívala pocit, že pokud vypsané věci nedělám, jsem špatná občanka a co víc, špatná žena. Navíc postava aktivní feministky je zde splácána z takových otravných stereotypů, až se mi chtělo plakat. Další Manic pixie dream girl postava (especially in film) a type of female character depicted as vivacious and appealingly quirky, whose main purpose within the narrative is to inspire a greater appreciation for life in a male protagonist. Zde to tedy platí i na ženy, ale sedí to jak prdel na hrnec.  Jestli tato kniha měla feminizmu pomoci a podpořit ho, udělala to opravdu nešťastně. 

Knize nemohu upřít čtivost, je psaná vcelku svižně i když postavy jsou stereotypní a společnost je zgeneralizovaná, ale zároveň dostatečně různorodá, aby autorka zůstala politicky korektní. Knihu jsem přečetla rychle, i když to bohužel neznamenalo, že bych do ní byla nějak extrémně zabraná. Spíš mě zajímalo jak autorka celou situaci vyřeší, ale nakonec se mi dostalo uspěchaného a osekaného konce, kde všechno šlo příliš snadno a postavy se skoro ani nezapotily. To mě nebaví. 

Na obálce této knihy se skví nápis: 'Kniha, která se skvěle hodí do současné éry #MeToo ' a to je právě její problém. Až moc podezřele sedí do situace, kterou toto hnutí vyvolalo a do období těsně po ní. Působí jako psaná na objednávku a já se té myšlenky ne a ne zbavit. Kniha sklidila mnohé ohlasy a já se nějak nemohu zbavit pocitu, že je to právě díky situaci a hlavně náladě, která v tu dobu ovládala společnost. Neustále se marně snažím najít nějakou nadčasovou myšlenku, něco co by mě odtáhlo od pocitu, že tahle kniha bude za pár let zapomenuta, protože jen využila situace, ale sama o sobě mnoho jiných kvalit nemá.

"Jsou všude, myslím kamery. V obchodech, ve školách, v kadeřnictvích, v restauracích, všude jen čekají, jestli nezachytí nějaké gesto, které by šlo vnímat jako projev znakového jazyka, určitou formu neverbální komunikace, byť jen základní. Protože ve výsledku nic z toho, čím nás srazili na kolena, nemá co dělat s mluvením." 

Problémem je i fakt, že situace v Americe a v (například střední) Evropě je opravdu velmi odlišná. To, co v Americe vyvolává pozdvižení, skandály a píšou se o tom knihy, na to Evropani koukají se skepsí a pozdviženým obočím. Kulturně je Amerika naprosto jinde a obavám se, že atmosféra, kterou se kniha snaží navodit, je nepřenositelná. Například zde: Vox hodně odkazuje na "zlatá šedesátá", kdy muži pracovali, ženy vařily, staraly se o děti, všichni měli vlastní domek s bílým plotem a svět byl jednoduše krásný, lidé byli vychovaní, slušní a chodili do kostela. Všichni šťastní a spokojení. Za fasádou těchto nádherných let se však skrýval silný rasismus, nulová ženská práva, absolutní vláda mužů. Teď si vemte, co se v šedesátých letech dělo u nás. Svírala nás totalitní vláda a práva jsme neměli nikdo. Kulturně naprosto nesrovnatelná situace, jiný politický vývoj, jiný aktuální pohled na svět. Proto si myslím, že Vox, ačkoli americký bestseller, nemůže zrovna u nás padnout na úrodnou půdu.

Co opravdu, ale opravdu oceňuji je zohlednění znakového jazyka v celém příběhu. Protože kdybyste ženám zakázali mluvit, ale znakovat by si mohli vesele dál, asi by nebylo moc o čem psát. Trochu škoda, že to autorka zmínila pouze okrajově a nepohrála si s tím víc, ale oceňuji i to málo. Velký dík patří také překladatelce Alžbětě Kalinové, která jako jedna z mála použila správnou terminologii a používala správný termín znakový jazyk. Díky, díky moc!

Vox se měl pravděpodobně stát ikonickým varováním pro společnost. Varováním před netečností, lhostejností a laxním přístupem. Bohužel je to rádoby feministický výkřik, který spatřil světlo světa ve správnou chvíli a nic víc.