Saturnin vs. Saturnin

Mám dvě slova, které napadnou každého studenta libovolné střední školy v Česku v okamžiku kdy uslyší název: Saturnin.
Povinná četba.
Ale víte co. Zrovna z tohoto díla člověk mít obavy opravdu nemusí a hned vám řeknu proč. Za prvé kniha je extrémně čtivá a velice milá. A za druhé je tu film. Který je ve své podstatě velice věrnou kopií toho, co vám přistane v ruce. Je tu také seriál, který to, co chybí ve filmu naprosto doplní. A možná se u filmového / seriálového zpracování pobavíte víc než u samotné knihy. 

Jako tradičně u srovnávacího typu článků: pár faktů na úvod.
Film byl natočen podle předlohy stejnojmenné knihy Starurnin napsané roku 1942 (neskutečné uprostřed pekla druhé světové vznikla takhle pozitivní a humoristická kniha... No. Možná právě proto vznikla.) Zdeňkem Jitotkou. Každoroční a nedílná součást povinné četby nejednoho maturanta z českého jazyka.
Kdo jí vybral nemohl šlápnout vedle. Kniha krásně odsýpá, postrádá složité metafory a svým jednoduchým stylem a myšlenkou tak zřejmou a simplicitní, že popsat jí vzletnými slovy je neskutečná noční můra, když se to dá shrnou jednoduchou větou: Napsáno pro pobavení a odlehčení s nádherným nostalgickým odkazem na První republiku (která už v době vzniku knihy byla jen smutnou vzpomínkou). Kolem a kolem hodnocení na Databázi knih mluví samo za sebe: téměř šest tisíc hodnotících a 91 procent.
Film byl pak natočen roku 1994 a režie se ujal Jiří Věrčák (neznáte? Nic si z toho nedělejte. Poslední film natočil roku 1996 a hit to rozhodně nebyl). Koho ale rozhodně znáte, to jsou hlavní protagonisté filmu (Oldřich Vízner, Ondřej Havelka, Marian Lasica, Lubomír Lipský, Jana Synková a nebo v dokonalé mini roličce Jitka Molavcová). Je až s podivem, že tento pojem v českém filmu nemá na svém kontě žádné ocenění, ani jednoho Českého lva (a nominovaný byl tedy jen jednou za vynikající výkon Jany Synkové ve vedlejší roli). A tak filmu (potažmo seriálu) nezbývá nic jiného, než být v zájmu uchování nostalgie předáván mezigeneračně v rámci nejedné rodiny.

Upřímně Nemohu říct, kdy jsem viděla film poprvé. Skutečně nemohu, mám za to, že mě provází celý mým životem. Nicméně mohu s jistotou říct, že knihu jsem poprvé četla možná dva týdny zpátky. A to byl možná ten problém. Nejspíš toto je ten důvod, že film je pro mě absolutně nedostižný, ačkoliv se knize podobá prakticky téměř jako vejce vejci! Pochopitelně několika scén se ve filmu nedočkáte - jeden naprosto doslovný přepis knihy je téměř nemožný (i když Tanci s vlky se to povedlo!) a ačkoliv herci mnoho replik z knihy doslova citovali a téměř všechny scény jsou stejné, podařilo se filmovým tvůrcům ještě o něco vyšponovat už tak perfektní laskavý humor přidanými, popřípadě upravenými scénami (když ku příkladu spojily dvě samostatné scény z knihy do jedné) a dialogy.

A upřímně přidané dialogy jsou absolutně dokonalé a pro mě bylo neskutečným překvapením, když se v knize neobjevila můj neoblíbenější dialog mezi Miloušem a dědečkem: "Vosy nekoušou!" "MĚ KOUSLA!!!" a nebo scéna šachu, kterou velice ráda přehrávám, když mě někdo donutí k hraní partie: "Hrajete mými figurami, dědečku..." 

Značným překvapením pro mě byl fakt, jak málo dialogů se v knize objevuje. Z filmu jsem získala dojem že půjde o situační humor plný rychlých a ostrovtipných odpovědí, proto jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že z valné části jde o přepis situací. Autor se hodně času věnuje popisu prostředí a postav a možná to bylo klíčem k úspěšnému filmu. Postavy vypadají tak jak jsou popsány v knize, chovají se tak jak je popsáno a prvorepublikový svět na vás dýchá tou správnou atmosférou. Všechno bylo stanoveno už v samotné knize. Upřímně jsem se nemohla donutit k tomu neporovnávat popis v knize a kulisy natáčení a když jsem se odprostila od toho, jak nám filmový tvůrci podali dědečkovu vilu, tenisové kurty a houseboat hlavního hrdiny, tak podle mého mínění musely tyto stavby v představách pana Jirotky vypadat přesně tak jako ve filmu. 

Dovolím si jednu soukromou myšlenku. Pane Bože! Teta Kateřina a Milouš jsou opravdu neskutečně

vlezlé, ale naprosto boží postavy! A podle mého ve filmu vyniknou ještě víc!

Takže za mě: Dejte šanci oběma zpracováním. Jak tomu filmovému, tak knižnímu. Až budete mít náladu na to se odstřihnout od moderních technologií a strávit dva kouzelné týdny ve vile v lesích - a to celé během jedné a půl hodiny, tak si pusťte filmového Saturnina, koblížek a káva přijde k chuti! A pokud to chcete stihnout za delší dobu, vezměte si knihu, jak jsem řekla zpracování jsou si velice podobná až na některé scény, takže i k původní verzi klasiky si připravte koblížek a kávu, protože nikdy nevíte, která teorie se na vás osvědčí. Jestli budete jen zírat na koblihu a uvidíte jen koblihu, jestli se budete bavit představou, co kdybyste ji po někom hodili. A nebo jestli se skutečně budete metat po komkoliv, kdo vkročí do vaší blízkosti... Ráda bych věřila, že i já patřím k té třetí skupině stejně jako neskutečný Saturnin alias Oldřich Vízner.

PS: Před mnoha lety jsem měla možnost vidět divadelní představení v ABC s Lubomírem Lipským stále v roli dědečka! Bylo to kouzelné. Ale Saturnin je role, která bude na vždy a za všech okolností patřit jen Oldřichu Víznerovi. V současné době je možné vidět divadelní zpracování v Brněnském Národním divadle. No. V současnosti. Po koronaviru...