Alena Mornštajnová - Hana

Přátelé, já to udělala znovu!
Loni jsem četla dost knih, které byly lidmi vyzdvihovány do nebes a ani jedna u mě nedopadla dobře. Letos jsem to zkusila zase. Vzala jsem dvě knihy, které mě zlákaly zájmem a kladným přijetím mezi lidmi.
První takovou byla Trhlina. Nebyla to špatná kniha, ale nebyla jsem z toho tak hotová, jak jsem doufala. A ta druhá byla Hana. A z té jsem byla víc hotová, než jsem předpokládala. Zkrátka dvě hitovky letošního roku.  
A Hana jí je zaslouženě.

Název: Hana

Autor: Alena Mornštajnová

Počet stran: 310

Nakladatelství: Host

Konečně! Konečně to zase vyšlo! Po dlouhé době se mi povedlo vybrat si populární knihu, která by se mi líbila. Upřímně jsem Hanu brala s jistotu toho, že se mi nebude líbit. Po tolika zklamáních jsem nečekala, že by se mohla najít populární kniha, co mě zaujme, pár příkladů za všechny: Dívka ve vlaku, V pasti lží, Prázdné místo, Obchodník se smrtí. A mohla bych pokračovat. Takže jsem velice ráda, že Hana do této skupinky nezapadla a mohu s potěšením napsat spokojenou recenzi.

Kniha je rozdělena do tří částí a každá z těch částí popisuje jinou epizodu rodiny. V první se v padesátých letech setkáváme s Mirou, jejími rodiči, sourozenci a podivnou, nemluvnou tetkou Hanou, se kterou tehdy devítiletá Mira stráví zbytek svého dospívání a to vše jen kvůli nepředvídatelné cestě osudu. V druhé části pak ve třicátých a čtyřicátých letech zjišťujeme jak se celá rodina dala dohromady a sledujeme, jak probíhal vývoj rodiny už od Miriných pra-prarodičů. Třetí epizoda je pak ze čtyřicátých let a vypráví osud Hany během války.

Celá kniha se skládá z malých střípků rozhodnutí a drobných zaváhání, které ovlivnily osud rodiny, ale hlavně jedné ženy.

Abyste to správě pochopili.

Kniha nenabízí žádné nově objevené téma plné překvapení a nepředstavitelných situací. Spíš jde o to, že já se úzkostlivě vyhýbám všem knihám i filmům s tématikou koncentračních táborů a světovým válkám obecně. Jde o vzpomínku z dětství a jakožto zarytý pacifista mi to prostě dobře nedělá. 

Takže ačkoliv kniha nenabízí nic, co byste neznali, pro mě to byla rána pěstí na více úrovních.

Jedna z nich je nasnadě, už jen mým vysvětlením a tím, že se velká část děje odehrává před, během a po válce, nicméně ty další už tak zřetelné nejsou.

Jednou z nich je realističnost knihy. Nejde o žádné hrůzné výjevy, kdy člověk zavře oči a hodí knihu do mrazáku. Jde o styl, jakým autorka podává to, co se děje hlavním hrdinům. Kdy vypráví v ICH formě, ale přitom ICH formu postaví do pozice vševědoucího vypravěče, protože děj probíhá retrospektivně, takže si po každém skutku, po každém rozhodnutí může dovolit konstatování toho, jestli rozhodnutí bylo správné, nebo špatné, jestli a jak postava zemřela, případně jestli přežila a jak se jí vedlo v dalších letech. Což je v celku neobvyklé podání. Jak jsem už uvedla, kniha je v ICH formě, nicméně vypravěč je v první a druhé kapitole jiný, zatímco v prvním vypráví Mira v první osobě, ve druhé části je vyprávění v prví osobě jak od Miry tak od Hany a a ve třetí části vypráví už jen Hana, jejíž vyprávění se skládá z prolínání různých časových rovin.
Předpokládám, že můj popis zní hrozně zmatečně, že se v tom nikdo nemůže vyznat, ale chyba lávky, všechny roviny vyprávění jsou od sebe odděleny buď novou kapitolou, případně vynechaným řádkem a efekt který toto přeskakování z doby do doby - z člověka na člověka má, je že se kniha čte velice rychle a autorka vám utvoří ucelený pohled na věc, kde jediná otázka nezůstane nezodpovězena. Což mě velice potěšilo!

Další takovou ranou, co jsem dostala, byla strohá konstatování, která Hana pronáší. A je to až neskutečné, kolik se toho vejde do věty o pěti slovech: "Protože teď už nemůžu umřít.". (str. 72) Upřímně, scénu, kdy padla tato věta, jsem četla v tramvaji. A začala jsem brečet. Protože jsem to prostě nedokázala ovlivnit, nicméně scén u kterých jsem slzela bylo mnohem víc. A sakra! To se mi už dlouho nestalo, abych u knihy brečela! Jestli vůbec někdy... Myslím že u Temného Gryfa jsem si pobrečela. Ale to už je hromadu let zpátky...
Co mě dojalo byl fakt, že i když je kniha ve své podstatě dost tragická, stále se v ní setkáte se světlými body, které se spojují a ke konci tyhle tečky světla vytvoří závěr, který vyzní docela pozitivně. Přes všechno to špatné, přes všechen smutek a utrpení je závěr knihy voláním po životě a to je dobře. A i když tři stránky před koncem dostanete ještě jeden políček od osudu, tak poslední dvě stránky, jakoby mávnutím proutku, vytvoří happy end jako vystřižený z filmu, ale není to ten kýčovitý happy end: A žili šťastně až na věky, protože takový konec by knihu zruinoval, ale spíš realistický konec, po kterém vás sice rány utržené ze čtení knihy ještě pořád pálí, ale už jste schopni jí odpustit. Protože víte všechno, co jste potřebovali vědět a máte naději na lepší zítřky a protože se v tu chvíli změní život jedné postavy z: Přetrp další den. Na: Žij další den.

Asi jste poznali, že jsem nadšená, ale stejně si neodpustím ještě jedno vyzdvihnutí a jednu... Ani ne tak výtku, jako spíš poznámku. Takže nejprve chvála. Pokud se obáváte, že tahle kniha bude těžce stravitelná a těžká na čtení, tak se mýlíte, kdybych neměla jiné povinnosti, kterým se věnovat, měla bych ji během jednoho dne přečtenou, ale i když jsem se jí věnovala jen během jízdy tramvají, tak jsem ji i tak přečetla za 4 dny. takže celkem něco okolo pěti hodin, plus tak dvě hodiny před spaním. Stránky letí pod rukama a ani vám to nepřijde, protože styl psaní je lehký a všechno je podáno stylem, který vás jen pobízí k tomu přečíst si víc, protože je vám velmi brzo jasné, že zjistíte všechno co potřebujete.
Ta výtka je spíš o chaosu, co se jmen týče, na tak krátkou knížku tam bylo dost postav, valná většina ženských, a tím, že pak v jednom domě bydlela hromada lidí, jsem občas musela zastavit o několik řádků se vrátit a znovu, pomalu přečíst, kdo co udělal anebo řekl, abych si vše ujasnila. Nemohu říct, že by tam nějaká postava byla zbytečná, každá tam měla svoje opodstatnění, ale nemyslím si, že by se všechny měly nějak jmenovat. Skvělým příkladem je Pavlínka, holčička, se kterou se potkáte a zase rozloučíte během dvou stránek a jejíž jméno padne až v poslední větě.

Je to zvláštní pocit, být zase jednou spokojená s všeobecně adorovanou knihou... Ale zrovna u Hany mi to nevadí. A já se těším, až jednou půjdou děti ze školy s tím, že v kánonu povinné literatury mají nějakou Hanu od nějaké Mornštajnové a že je to hroznej vopruz. Protože s vědoucím úsměvem jim půjčím knížku, která ve mě samotné zanechala hluboký zážitek, který jsem u mnoha knih nezažila.
Takže se loučím s konstatováním, že občas (jenom občas!) je dobré nechat se unést doporučeními, ke kterým jindy býváte skeptičtí. A že občas je utrpení lepším námětem na knihu, než dobrodružství a vyhrané souboje.

Mějte se krásně a spoustu pěkných knih

Lesníček