Co jsem chtěla napsat bylo, že zaslepeným voličů Zemana a Babiše ji nedoporučuji, ale nakonec proč ne tato kniha je přesně pro ně!
Název: Opuštěná společnost
Autor: Erik Tabery
Počet stran: 280
Nakladatelství: Paseka
Rovnou se chci omluvit za to, že nejde o opravdovou recenzi, na kterou jste všichni zvyklí. Nemohu na toto téma napsat recenzi, která by se držela tradiční osnovy, protože to zkrátka nejde. Jedná se spíš o pocity a myšlenky, které se mi honily hlavou během čtení a po přečtení knihy. Snažila jsem se, ale asi mi nevyšlo nebýt ten mentorující prvek. Nicméně mám za to, že takovéto vášně vzbudí kniha téměř v každém.
A tady si pusťte něco k poslechu.
Šéfredaktor Respektu, ověnčený mnohými žurnalistickými cenami, se pustil do sondy, kterou vyslal do českého politického rybníčku a že jí pouštěl hodně hluboko. Ať už časově, kdy se občas dostal v Masarykově historii až do Rakouska-Uherska, stejně tak i obsahově, kdy se mi občas stávalo, že jsem chtěla před knihou jen zavřít oči a tvářit se, že něco takového se tady nikdy nedělo a dít nebude.
Kniha stejně jako mě, zaujala spoustu mladých lidí, kteří jsou zmatení z toho, co a proč se děje na politické scéně (upřímně aspoň pětkrát se mi v MHD stalo, že nějaký člověk četl stejnou esej, jako já, tak jsme se na sebe vzájemně usmáli a oba jsme znovu zabořili nos do knihy) a upřímně, tato kniha mnohé vysvětluje, nakopne člověka, aby si protřel oči a znovu se podíval na skutečná fakta a ne na to, co čtenáři někdo někde řekl. A když už je autor u toho, řekne jak si kdo ve skutečnosti stojí, co se skrývá za tvářemi, které vidíte na plakátech a upřímně, kolikrát se stalo, že se mi zvedl žaludek a jen jsem s vytřeštěnýma očima kroutila hlavou, protože přeci nemůže být tak jednoduché utvořit si všem na očích monopol postavený v podstatě na kultu osobnosti. Že nemůže být pravda, že tak rychle a snadno zapomínáme vše podstatné, co se událo, co kdo řekl, co kdo slíbil.
O to větší kontrast a zhnusení ve mě vzniklo v okamžiku, kdy vedle současných politiků, kteří se neštítí lží, pomluv, krádeží a obecně jejich motto zní: "Kam vítr, tam plášť.", postaví autor politiky a osobnosti, které známe pro jejich morální zásady, ať už Masaryka, Beneše, Peroutku, Čapka nebo třeba Dubčeka, kteří, i když měli své mouchy, stavěli se k věcem tak, aby skutečně něco udělali, něco změnili, ne pro sebe, své blízké, nebo pro své konto, ale pro lidi, co tu s nimi žili a žijí. Prostě jednali tak, jak věděli, že to je dobré. Pravda je a dlouho bude, že lidé, co jsou u moci nyní vědí, co je dobré, ale nedělají to. Protože by to změnilo jejich mediální obraz a hlavně by to nebylo dobré přímo pro ně. Nepopulární rozhodnutí způsobují, že se lidé odvrací a to nechtějí udělat, protože... O můj Bože, neměli by peníze a moc! A to je přece hrůza!
Trochu mi přišlo úsměvné, že z prof. Masaryka v této knize vlastně vznikla taková modla, obraz všeho dobrého, takže v okamžiku, kdy jsem si říkala, že už tohle nedávám, že na to nemám, že se prostě v té tramvaji pozvracím, rozpláču se, založím novou politickou stanu a naplánuji hromadu atentátů (to všechno najednou), se v knize v jasné záři bílého světla objevil tatíček a ten velký zachránce a spasitel všeho dobrého, který nás všechny spasí jen svou literární přítomností. No Masaryk je přes osmdesát let po smrti a jistě by bylo super, kdyby se vrátila všechna přesvědčení a zásady doby První republiky. Nicméně s každou zmínkou, jaký byl Masaryk kádr, se mi do mozku stále palčivěji vrývala otázka: Koho takového jsme měli naposledy? Havel a dál? Nedovedu si představit, že bych někdy dávala dětem za vzor strejce z politiky posledních zhruba tak patnácti let.
Je to skutečně silná kniha a já bych mohla psát o ní a o stavu současné politiky dlouhý elaborát a ještě pořád bych nevyčerpala všechna témata a myšlenky, které mi toto pojednání vnuklo. A i když to není hezké čtení, hlavně protože se velice tvrdě střetnou iluze a představy se skutečností, doporučuji ho všem. Vážně všem, ale hlavně mladým, z toho, co se teď děje se ještě dlouho nevyhrabeme, vážně hodně dlouho budeme zapadlý v té bažině korupce, lží, přetvářek, naprostého nedostatku solidarity, nezájmu o jiné názory, nevděku a naprosto irelevantního strachu, který do nás zasazují politici pár vyřčenými slovy v médiích, který v nás vyvolává pocit méněcennosti a také strach z toho, že na vyšších místech (v Bruselu) nás všichni ignorují a jen utlačují, ale je na nás, abychom si to hrabání ven zkrátili, jak nejvíc to půjde, abychom se začali skutečně zajímat. Abychom se přestali bát, vystrčili hlavu z písku a uvědomili si, že pokud budeme dělat špatné volby, nikdo za nás nic nevyhraje a nikomu na těch vyšších místech nebude vadit, že když zachrastí strašákem ve skříni, celý národ sedne na zadek a bude napjatě poslouchat a slepě důvěřovat, že se nikdo nebude ptát a nikdo nebude stát vzpřímeně.
Kdy jindy o tomto tématu mluvit, než tak blízko před volbami? A ať to dopadne jakkoliv já budu mít plné právo buď reptat a chodit si na demonstrace, jako právo na oslavování, protože už je to pár let, co mi bylo osmnáct a zatím jsem nezmeškala jediné volby. Protože mě na tom, co se děje a co se bude dít skutečně záleží a záležet bude. A až tady nad tím zlomím hůl, provedu přesně to, co jsem psala o několik řádků výš. Budu brečet, budu řvát, pak založím politickou stranu, zvolím se za prezidentku, udělám nějaké změny, naplánuji pár atentátů a zbytek života strávím ve vězení.
A pokud se rozmýšlíte jestli jít nebo nejít k volbám, pak se povídejte na starší článek: Co číst, když... Se rozmýšlíte jestli jít k volbám a přidejte si k němu i Opuštěnou společnost, protože ta je v tuto chvíli ten nejpádnější argument, který mám na skladě.
A tady si pusťte něco k poslechu.
Šéfredaktor Respektu, ověnčený mnohými žurnalistickými cenami, se pustil do sondy, kterou vyslal do českého politického rybníčku a že jí pouštěl hodně hluboko. Ať už časově, kdy se občas dostal v Masarykově historii až do Rakouska-Uherska, stejně tak i obsahově, kdy se mi občas stávalo, že jsem chtěla před knihou jen zavřít oči a tvářit se, že něco takového se tady nikdy nedělo a dít nebude.
Kniha stejně jako mě, zaujala spoustu mladých lidí, kteří jsou zmatení z toho, co a proč se děje na politické scéně (upřímně aspoň pětkrát se mi v MHD stalo, že nějaký člověk četl stejnou esej, jako já, tak jsme se na sebe vzájemně usmáli a oba jsme znovu zabořili nos do knihy) a upřímně, tato kniha mnohé vysvětluje, nakopne člověka, aby si protřel oči a znovu se podíval na skutečná fakta a ne na to, co čtenáři někdo někde řekl. A když už je autor u toho, řekne jak si kdo ve skutečnosti stojí, co se skrývá za tvářemi, které vidíte na plakátech a upřímně, kolikrát se stalo, že se mi zvedl žaludek a jen jsem s vytřeštěnýma očima kroutila hlavou, protože přeci nemůže být tak jednoduché utvořit si všem na očích monopol postavený v podstatě na kultu osobnosti. Že nemůže být pravda, že tak rychle a snadno zapomínáme vše podstatné, co se událo, co kdo řekl, co kdo slíbil.
O to větší kontrast a zhnusení ve mě vzniklo v okamžiku, kdy vedle současných politiků, kteří se neštítí lží, pomluv, krádeží a obecně jejich motto zní: "Kam vítr, tam plášť.", postaví autor politiky a osobnosti, které známe pro jejich morální zásady, ať už Masaryka, Beneše, Peroutku, Čapka nebo třeba Dubčeka, kteří, i když měli své mouchy, stavěli se k věcem tak, aby skutečně něco udělali, něco změnili, ne pro sebe, své blízké, nebo pro své konto, ale pro lidi, co tu s nimi žili a žijí. Prostě jednali tak, jak věděli, že to je dobré. Pravda je a dlouho bude, že lidé, co jsou u moci nyní vědí, co je dobré, ale nedělají to. Protože by to změnilo jejich mediální obraz a hlavně by to nebylo dobré přímo pro ně. Nepopulární rozhodnutí způsobují, že se lidé odvrací a to nechtějí udělat, protože... O můj Bože, neměli by peníze a moc! A to je přece hrůza!
Trochu mi přišlo úsměvné, že z prof. Masaryka v této knize vlastně vznikla taková modla, obraz všeho dobrého, takže v okamžiku, kdy jsem si říkala, že už tohle nedávám, že na to nemám, že se prostě v té tramvaji pozvracím, rozpláču se, založím novou politickou stanu a naplánuji hromadu atentátů (to všechno najednou), se v knize v jasné záři bílého světla objevil tatíček a ten velký zachránce a spasitel všeho dobrého, který nás všechny spasí jen svou literární přítomností. No Masaryk je přes osmdesát let po smrti a jistě by bylo super, kdyby se vrátila všechna přesvědčení a zásady doby První republiky. Nicméně s každou zmínkou, jaký byl Masaryk kádr, se mi do mozku stále palčivěji vrývala otázka: Koho takového jsme měli naposledy? Havel a dál? Nedovedu si představit, že bych někdy dávala dětem za vzor strejce z politiky posledních zhruba tak patnácti let.
Je to skutečně silná kniha a já bych mohla psát o ní a o stavu současné politiky dlouhý elaborát a ještě pořád bych nevyčerpala všechna témata a myšlenky, které mi toto pojednání vnuklo. A i když to není hezké čtení, hlavně protože se velice tvrdě střetnou iluze a představy se skutečností, doporučuji ho všem. Vážně všem, ale hlavně mladým, z toho, co se teď děje se ještě dlouho nevyhrabeme, vážně hodně dlouho budeme zapadlý v té bažině korupce, lží, přetvářek, naprostého nedostatku solidarity, nezájmu o jiné názory, nevděku a naprosto irelevantního strachu, který do nás zasazují politici pár vyřčenými slovy v médiích, který v nás vyvolává pocit méněcennosti a také strach z toho, že na vyšších místech (v Bruselu) nás všichni ignorují a jen utlačují, ale je na nás, abychom si to hrabání ven zkrátili, jak nejvíc to půjde, abychom se začali skutečně zajímat. Abychom se přestali bát, vystrčili hlavu z písku a uvědomili si, že pokud budeme dělat špatné volby, nikdo za nás nic nevyhraje a nikomu na těch vyšších místech nebude vadit, že když zachrastí strašákem ve skříni, celý národ sedne na zadek a bude napjatě poslouchat a slepě důvěřovat, že se nikdo nebude ptát a nikdo nebude stát vzpřímeně.
Kdy jindy o tomto tématu mluvit, než tak blízko před volbami? A ať to dopadne jakkoliv já budu mít plné právo buď reptat a chodit si na demonstrace, jako právo na oslavování, protože už je to pár let, co mi bylo osmnáct a zatím jsem nezmeškala jediné volby. Protože mě na tom, co se děje a co se bude dít skutečně záleží a záležet bude. A až tady nad tím zlomím hůl, provedu přesně to, co jsem psala o několik řádků výš. Budu brečet, budu řvát, pak založím politickou stranu, zvolím se za prezidentku, udělám nějaké změny, naplánuji pár atentátů a zbytek života strávím ve vězení.
A pokud se rozmýšlíte jestli jít nebo nejít k volbám, pak se povídejte na starší článek: Co číst, když... Se rozmýšlíte jestli jít k volbám a přidejte si k němu i Opuštěnou společnost, protože ta je v tuto chvíli ten nejpádnější argument, který mám na skladě.
Mějte se hezky, používejte svou hlavu
a snažte se, ať neryjeme držkou v zemi.
Lesníček a Timmy
(Ano! Kdo Timmyho nezaznamenal na našem Insta, tak máme novou velrybu! Jmenuje se Timmy a byl zachráněn ze spárů dětské nemocniční ambulance!)
Respekt odebírá moje rodina i můj přítel, takže si jakékoliv vydání mohu přečíst téměř kdykoliv. A čtu ho moc ráda, snažím se denně si tam pár stránek přečíst. Vyhovuje mi formát toho časopisu. Na knihu Opuštěná společnost si brousím zuby, trochu doufám, že ji dostanu k Vánocům. :)
OdpovědětVymazatRespekt je jeden z mála časopisů, co si s chutí přečtu a tato knížka se nese v dost podobném duchu! :)
VymazatK Opuštěné společnosti se vracím překvapivě často (mám ji v audiopodobě v mobilu pořád při ruce) a vždycky mě potěší, v kolika lidech tahle kniha rezonuje. Trochu to tlumí můj pesimismus, což je příjemné. Uvědomit si, že za nás nikdo nic nevybojuje a pasivita je cesta do nesvobody, to je zásadní.
OdpovědětVymazatJá jsem audio knihám zatím moc na chuť nepřišla, takže jsem Opuštěnou společnost četla jen jednou, ale upřímně i když už je to čtvrt roku, co jsem jí četla, tak je pořád ve mě a pořád si zřetelně vybavuji některé pasáže a pořád mě to vytáčí k nepříčetnosti, když některé ty obličeje vidím v televizi.
Vymazat