Knižní traumata

Už se vám někdy stalo, že jste měli z knihy regulérní trauma? A tím nemyslím, že vám přišlo něco smutné a za týden jste na to zapomněli. Opravdové trauma, kdy vás kniha, z jakéhokoli důvodu, zasáhla tak moc, že jste jí nikdy ani nedočetli, nemohli se na ní podívat, natož jí mít doma? Věřím, že určitě ano a že my nejsme jediné. Pojďte se s námi podívat na naše knižní traumata, třeba toho máme společného víc, než se zdá.

Dortíčkovo knižní traumata: 

Patnáctiletý kapitán - Jules Verne

Kriste, já tu ilustraci našla!

Když mi bylo tak osm, máma mě a bratrům na chatě každý večer předčítala Patnáctiletého kapitána. Bylo to bezva, dobrodružný příběh o moři, domorodcích a všelijakých cestovatelských radostech a útrapách, navíc jsme měli velké vydání s černobílými ilustracemi přes celou stránku, tak jsme se mohli vždycky pokochat. O tom, že verneovky umí být dost surové, jsem se přesvědčila při mnoha různých scénách, tak třeba domorodý náčelník hořící zevnitř , byl docela nářez. To nejhorší ale přišlo, když se výprava dostala do otroctví a hlavní hrdina popisoval mrtvoly rozeseté po cestě, umdlévající lidi a zlé otrokáře, na konci kapitoly hrdina objevil v džungli něco otřesného... a byla k tomu ilustrace. Tehdy mamka knihu zaklapla se slovy, že tohle vynechá, protože je to moc děsivé a nepřeje si, abychom se na to dívali. Ha ha ha, odkdy osmileté dítě poslouchá, myslela jsem si jak všechno zvládnu a jak už jsem velká holka. Vychytala jsem moment, kdy nebyl nikdo v domě a tajně si přečetla konec. Na poslední straně hlavní hrdina zjistil, že někteří otroci dokázaly utéct, protože si navzájem usekly jednu ruku, ty pak nechaly ležet v džungli. A přesně toho byla na konci strany ilustrace. Useknutých rukou v poutech ležící v trávě. Vybavuji si tu scénu naprosto přesně, herdek můžu vám detailně popsat i gauč a deku, na které kniha v tu chvíli ležela. Tu knížku už jsem v životě nevzala do ruky, ani si jí neposlechla jako audioknihu, prostě dělám, že není. Nemám problém číst o násilí, tehdy už jsem přečetla i erbenovu kytici, ale ty useknuté ruce mám před očima pořád jako by to bylo včera.

Dick Francis - Chladná zrada

Další trauma přichází opět z mého dětství. Ne, Dicka Francis jsem v deseti letech opravdu nečetla, ale rodiče ano a pár kousků jsme měli i v knihovně. Já se téhle knížky hrozně bála, konkrétně její obálky. Chápala jsem, že se stal nějaký zločin, ale z té pohozené jezdecké přilby a stop ve sněhu jsem pořádně nedokázala vyčíst, co přesně se událo a znervózňovalo mě, že na obálce chybí tělo. Co s ním je? Plazí se někde pro pomoc? Unesl ho někdo do té stodoly? Nebo zahrabal pod sníh? Moje dětská fantazie jela na plné obrátky Byla to záhada a já se knížce vyhýbala obloukem dokud jsem jí neodsunula k babičce. I teď mi je pořád úzko, když se na obálku dívám.

Sophiina Volba - William Styron, Cesta - Cormac McCarthy


Říká se, že když se vám narodí děti, nedokážete přečíst nic, kde se na nich děje nějaké násilí. Moje máma je toho zářným příkladem. Kdykoli někdo použije rčení "To je sophiina volba" a myslí tím, jestli si koupit červenou anebo radši modrou sukni, hrozí, že máma pukne. Úplně zrudne a začne ze sebe v razantním tempu sypat věty jako "Nikdo si nedovede představit, co to je. Poslat dítě na smrt a jak to lidi zneužívají pro zhovadilý přirovnání." a mohla bych pokračovat. Mateřství asi fakt nebude med.

Podobná situace nastala i s apokalypticou Cestou (recenzi máme) od McCarthyho, kterou máma nedočetla. Přitom já na tu knížku nedám dopustit, když sem se  jí ptala proč, odpověděla mi: "Prostě to nedokážu, já nechci vědět jak to dopadne. Lidi, co žerou děti, proč bych měla číst o takový hrůze? Proč to někdo vůbec píše?" Ani nechtěla zbytek dovyprávět a filmovému plakátu v metru (když měl film premiéru), se vyhýbala obloukem. McCarthy dokonce vyprávěl, že mu z různých zemí světa přicházely maily od rodičů, jeden otec například psal, že knihu dočetl ve tři ráno a ihned potom šel vzbudit obě děti, jen aby je objal a řekl jim, jak moc je má rád. Herdek, rodičovství je síla.


Kam plaveš, Gastone? - Michaela Voldřichová

To nejlepší, v tomto případě nejhorší, si nechávám nakonec. V dětství se tvoří většina našich traumat, jsme křehcí a citlivý, fakt, že nám máma nekoupí pikao, se zdá jako konec světa. Já zbožňuju lachtany, do jakékoli zoo jsem vkročila, vždycky jsem jako první běžela za lachtany. A Gaston, lachtaní král pražské zoo, byl můj nejoblíbenější. Proto mě taky neuvěřitelně vzalo, když během povodní 2002 uhynul vyčerpáním, poté co odplaval ze zoo až do Německa. Táta mi s dobrými úmysly koupil tuhle knížku, abych z toho nebyla tak smutná. Přečetla jsem jí během jednoho dne (byla fakt tenoučká), problém tkvěl v tom že konec byl, ne moc překvapivě, o Gastonově smrti. Jak plaval až do Německa, neměl co žrát, zdejší vody ho víceméně otrávily a nakonec přes všechny snahy uhynul. Co vám budu povídat, brečela jsem až jsem popadala dech a doteď si zřetelně pamatuji jak máma tátovi spílá, že mi to neměl vůbec kupovat, co ho to napadlo a podobně. Pokud si dobře vzpomínám, mamka přede mnou knížku nakonec schovala (nebo vyhodila). Udělala dobře, podruhé, byť starší a odolnější, bych jí stejně nemohla číst.

Lesníčkovo knižní trauma: Přísahám, když mi Dortíček řekl, ať vymyslím nějaké knižní trauma, myslela jsem si, že to bude v pohodě, ale nakonec jsem strávila dva dny přemýšlením. Až před okamžikem jsem si vzpomněla na utrpení mladého Lesníčka. Old Surehand II. díl - Karel May

Já vím, není to dívčí literatura, ale já tyhle dobrodružné knížky zkrátka milovala (pokud měly pěkné obrázky, tak jsem je milovala o to víc)! Další věcí, kterou jsem měla a mám ráda jsou letní tábory. Co jsem ovšem neměla ráda byly celodenní výlety. A tak když se jeden den změnil na dva a tím pádem dva dny utrpení, myslela jsem, že mě šlehne. Nevěděla jsem jak si zabalit, co si zabalit, kam to dát, když jsem měla nejstarší krosnu, co jsem kdy viděla, žádné výztuže, bederák ani páteřák. A tak jsem tam naházela co se dalo a mezi těmi věcmi i tuhle knihu, když si večer vedoucí sedl k té krosně prý: Co sis všechno sebou vzala, že to je tak těžké, našel tuhle knihu. Vysmál se mi on i všechny ostatní děti, co s námi byly výletě. Od toho táboru jsem na tu knihu nesáhla. Pořád leží někde v knihovně, kam jsem jí zaskládala, abych jí už neviděla. Se zkušenostmi, co mám teď vím, že to byla především chyba toho vedoucího, že jsem sebou táhla krámy a vím, že za to ta kniha nemůže, ale já se přes tenhle zážitek nikdy nepřenesla.

A jaká jsou vaše traumata? Kterou knihu už nikdy nevezmete do ruky vy? Těšíme se na vaše zážitky (ne ve smyslu, že máme radost z vašeho utrpení)!
Váš Lesníček, Dortíček & velrybí crew