Taky se vám občas stává, že si přečtete nějakou knihu a nutně NUTNĚ si o ní potřebujete s někým popovídat, ale nikdo jí nezná? Tak začnete knihu půjčovat a pod pohrůžkou smrti nutíte ostatní ji číst, abyste se konečně mohli s někým podělit o své dojmy. Možná jste utrpěli nějaké osudné knižní trauma a teď chcete, aby co nejvíce lidí trpělo s vámi. Že se vám to nikdy nestalo? Pche! Pohlédněte pravdě a našemu článku do očí!
Číst bestsellery je fajn. Vždycky si o tom budete mít s kým povídat. Vždycky. Můžete si vesele diskutovat na facebooku, databázi knih nebo (pokud jste odvážní) si dokonce přisednout k někomu v metru, kdo čte stejný titul a pokecat si s ním. Jenže pak tu jste vy, člověk, co čte prakticky neznámou knihu a nemá nikoho, s kým by sdílel své pocity. A tak to ve vás kypí, bublá a vaří se, až dostanete skvělý nápad - vnutíte knihu ostatním. A kruh utrpení začíná.
Abyste mě špatně nepochopili, nejedná se o obyčejné doporučení knihy. není to žádné "Jo tohle jsem četla, bylo to fajn, doporučuju." ale je to spíš tohle:
Takže co? Takže nemáte jinou možnost než číst.
Nejde o to, že chcete aby ostatní trpěli (tedy, alespoň ne hned). Jednoduše se chcete poděli o skvělou knihu, kterou skoro nikdo nezná. A taky si o ní trochu popovídat. Když jsem přečetla Knihu ztracených věcí od Johna Connollyho, vecpala jsem jí snad každému ve svém širokém okolí. To bylo ještě na střední. A ani nevíte jak zlomyslně hřejivý pocit ve mě vyvolávalo, když mi kamarádka vyprávěla, jak na konci nemohla přes slzy ani číst a jak je to lehce děsivá, ale nádherná kniha.
Nebo když jsem půjčila kolegyni sbírky temných povídek a při vracení naše následná konverzace vypadala asi takhle:
"To bylo úplně..."
"Já vím! Já vím, že jo?!"
"Jak oni tam, v tamtý povídce..."
"Přesně, přesně! Nemohla jsem z toho spát!"
"Já taky ne! A taky ještě..."
"Že jo? Já si to taky myslím..."
Co mě vůbec přivedlo k tomuhle článku? Lesníček do mě už hodně dlouhou dobu nenápadně šťouchal, ať si přečtu její oblíbenou sérii První zákon od Joe Abercrombieho (první díl Sama čepel jsme doporučovali ZDE). Nakonec mi nezbylo nic jiného než souhlasit a dát se do čtení. A tak následovalo období nekonečného množství dotazů (Tamten bude nějakej parchant co? Proč udělali tohle? Boha, tamta ženská je pěkná mrcha!) a nikdy nekončící dotazy, jestli už jsem to dočetla a kde zrovna jsem a co se děje. Postupem času jsem začala s Lesníčkem navazovat velmi nezdravý vztah, kde já chtěla všechno vědět a ona mi nechtěla nic prozradit. To vše vyvrcholilo mojí esemeskou v půl jedné ráno:
"Děláš si prdel?! Děláš si kurva prdel?! Kdyby nebylo půl jedný ráno, tak ti volám a křičím na tebe! *jméno postavy*, KURVA?! JAKO FAKT?! NE JASNÝ, JÁ TŘEBA VŮBEC NEPOTŘEBUJU SRDCE! Abys věděla, odcházím spát nasraná a nemám tě ráda. Jediný, co tě můžeš těšit je, že Joa nemám ráda daleko víc."
Eh... kdo říká, že neumím udržet své emoce na uzdě? A i když jsem byla na Lesníčka opravdu naštvaná, že mě nechává takhle trpět, vlastně jsem jí za to trošku vděčná (ale fakt jen minimálně)! Protože tahle série je skvělá, rozcupovala moje představy o fantasy na kusy a Lesníček má o dalšího člověka na víc, s kým tohle všechno probírat.
Víte, já tohle vlastně nemůžu mít nikomu za zlé. Sama jsem Lesníčka nechala podobně trpět s Vězněnou do Pavla Renčína, stejně nechala moje mamka trpět mě se vším od Roberta Merleho. A stejně tak, to určitě děláte vy svým kamarádům a známým. Vždycky se truchlí líp, když máte s kým. Jak říkám, nekonečný kruh trápení.
Kterou knihou trápíte své okolí vy? A která doporučená kniha pro změnu zničila vás? Dejte nám vědět! Dortíček & Velrybí crew
Až takhle strašný to u mě snad nikdy nebylo a nebude :D Tedy doufám... Ale ráda jsem si tvůj článek přečetla :)
OdpovědětVymazatJeden nikdy neví, že? Třeba si jen nenarazila na tu "správnou" knihu ;). Děkujeme!
Vymazat