Neil Gaiman - American Gods

S touhle knihou jsem strávila... Dobré dva měsíce. Vážně. Sice se považuji za vcelku dobrou v angličtině ale 630 stran textu v angličtině mi dalo skutečně zabrat. Obzvláště tedy po ránu v tramvaji.

Název: American Gods

Autor: Neil Gaiman

Počet stran: 635

Nakladatelství: Headline

Tohle byl nejvíc překvapivý Vánoční dárek, vůbec jsem tuto knihu neočekávala a hlavně... Dostala jsem ji ve vánočním čase na začátku února. Jakmile jsem jí viděla v tašce říkala jsem si, že to bude oříšek, taky jsem si pomyslela, že když jsem knihu kupovala jednou dávno kamarádce k Vánocům, byla znatelně tenčí. Odpověď jsem dostala v předmluvě, mé vydání je původní autorův text neosekaný nakladatelstvím. O dva tisíce slov více. Wau...

Mám pocit, že Angličan Neil Gaiman je takový ten autor, kterého všichni nějakým způsobem znají, jeho rozsah, co se knih týče je neskutečný, ale teprve, když si začnete dávat dohromady všechny ty knihy, které jste od něj četli, nebo je alespoň někde zahlédli, dojde vám, jak neskutečně plodný ten člověk je a alespoň já osobně jsem zjistila, že mi zabírá dost výrazné místo mezi autory, které poměrně pravidelně čtu, i když je to třeba jen náhodou a většinou vůbec ne plánovaně... (jmenujme třeba Spáčku a vřeteno, Knihy hřbitovní, Nikdykde, Oceán na konci uličky, či novinku Severská mytologie). Tenhle pán nás zkrátka zásobuje.

Nebýt jedné nevydařené loupeže, měl by Shadow vlastně celkem obyčejný život, se svou manželkou by si žil v klidu někde v Americe, dělal by ve fitku a vůbec, nic moc. Ale loupež, do které se nechal ukecat, ho stála tři roky vězení. Když už zbývají jen dny vězení, je mu řečeno, že může odejít dříve, aby mohl jít své ženě na pohřeb. A tak Shadow opustí věznici, jen aby při první příležitosti narazil na člověka, co mu nabídne zdánlivě bezvadný job. Jenže ten člověk je v něčem podivný. A Shadow brzy zjistí, že byl vtažen do války mezi starými, polozapomenutými, bohy a jejich novými nástupci. Vydá se na cestu sebepoznání, pochopení a nás vtahuje do zajímavého světa, kde všechny panteony žijí v různých poměrech a kde každý kdo podává ruku, drží v druhé, za zády, nůž.

Nebudu lhát, tohle dílo mě dostalo. Začalo to velice nenápadně třeba zakomponováním Slovanského panteonu do příběhu, pokračovalo to Egyptskou mytologií a indiánskými bohy. Zalíbila se mi představa, že bohové žijí všude tam, kde je uctívá alespoň jeden člověk, ať už to je kdokoliv. Oceňuji i popisy, jak se všichni ti rozliční bohové do Ameriky dostali, nejvíce na mě osobně zapůsobil příchod prvních Indiánů z Číny, kteří si sebou přinesli svého mamutího boha, který pak upadl v zapomnění stejně jako lidé, kteří jej vzývali. Vlastně ani nevím co mě oslovilo více. Zda samotný příběh, vypravování původu Bohů, nebo Shadowsovy psychadelické sny.

Upřímně co mi přišlo zvláštní bylo, že z hlavních Bohů všech panteonů se tam objevil jen Ódin. Perun, Ra ani Šiva se v příběhu neobjeví, ačkoliv tam je jejich náboženství buď jen zmíněno, nebo zabírá výraznou roli. Jistě často je řečeno, že ten a ten Bůh zemřel, ať už třeba spáchal sebevraždu, nebo byl zabit, ale třeba Perun nebyl vůbec zmíněn, což je zvláštní, protože, na rozdíl od Črernoboga, historické prameny potvrzují existenci Božstva zvaného Perun skrz všechny Slovanské národy.

Každopádně jsem si knihu oblíbila, neotřelé téma plné překvapivých zvratů a kliček v ději. I když se člověku zdá, že pasáž je v knize třebas i zbytečně, tak Gaiman dokáže, že nic z toho, co dělá, zbytečné není. Že všechny akce mají i reakci. Ať už odbočka v ději, kdy se Shadow dostane do ospalého městečka, nebo brutální scéna bohyně požírající člověka svojí... Vagínou... Každý malý detail, který Gaiman zapsal pak na konci krásně zapadne do veliké mozaiky rozvětveného příběhu. A i když jsem si kolikrát říkala, že se děj ubírá dost ospalým směrem, že se vlastně nic neděje, tak jsem pokaždé byla vyvedena z omylu, protože zrovna v tu chvíli se děj znovu posunul.

Nicméně možná za to mohlo moje delší vydání, nicméně občas se skutečně zdálo, že vše ubíhá tak nějak pomalu, avšak když jsem zjistila kolik stran mi zbývá, byla jsem zděšená, chybělo už padesát stran do konce a zdálo se, že na tu stále avizovanou válku Bohů nedojde... Došlo a možná by se dalo říct, že to je moje jediná velká výtka. Přišlo mi, že konec byl takový uspěchaný. Celou knihu se připravujete na ten velký boj a pak je konec. Bez fanfár a bez bubnů. Prostě jen tak. Nicméně i ten konec si pro mě připravil velké překvapení a tady by se možná hodil SPOILER ALERT: Nadchlo mě, že Shadow se pak vydal na Island, jen aby si odpočinul od toho všeho a tam potkal dalšího Ódina. Ne toho se skleněným okem, ale s páskou přes oko, toho původního, toho skutečného. Skvělý detail. KONEC SPOILERU.

Jak je to s angličtinou? Dost paradoxně mi i přes tu délku knihy přišlo, že to byla jedna z jednodušších knih. Může za to i fakt, že jsem zatím vždy četla buď starší knihy (The Hobbit), nebo knihy které se odehrávají v té fantasy minulosti (knihy Joe Abercrombieho), takže jsem se pokaždé setkávala s novými slovíčky, která třeba ani v běžné řeči člověk moc nevyužije, nicméně Američtí Bohové je kniha odehrávající se v současnosti (není ani moc stará - 2001), takže autor pracoval se současnými výrazy a s novou angličtinou, což čtení dost ulehčilo. Takže za zkoušku by stála i pro člověka ne tak moc zběhlého v angličtině.

Tak ať vás provází všichni bohové v které věříte

Lesníček a Bláža (s googly eyes)