Miroslav Vaňura - Legendy kriminalistiky

Co pro mě je a bude velkou záhadou? Vraždy. Skutečnost, že někdo dokáže na jiného člověka vytáhnout nůž, či pistoli a zabít. Vzít život jemu a lidem v okolí toho mrtvého ho zničit. Ale přesto, že tomu sama nerozumím a nechápu to, tak mě všechno okolo tohoto chování zvláštně fascinuje. Takže když jsem viděla Legendy kriminalistiky, uvědomila jsem si, že je musím mít!

Název: Legendy kriminalistiky: Pohled do zákulisí vyšetřování nejznámějších zločinů divokých 90. let

Autor: Miroslav Vaňura

Počet stran: 240

Nakladatelství: XYZ

Legendy kriminalistiky jsou vlastně takovým příjemným navázáním na vyprávění, které můžete znát z televizních obrazovek z cyklu České televize. Stejnojmenný seriál vysílala ČT v roce 2017 (dostupné zdarma k zhlédnutí ZDE) a sklidil kladné ohlasy, proto se v současné době uvažuje o pokračování. Nicméně tato kniha doplňuje vyprávění ze seriálu, dodává zajímavosti, které se do natáčení nevešly a nenásilně prohlubuje podvědomí a těchto brutálních skutcích.

Deset kriminálních případů vás zavede do doby kdy začala demokracie v pravém slova smyslu, většinou tedy do začátků 90. let a abych parafrázovala knihu: Každý si to vyložil po svém, někdo se radoval, že může cestovat a někdo si pomyslel, že může dělat úplně všechno tedy i vraždit. Jistě, existují i případy, které člověk zná, jeden případ za všechny: Orlické vraždy. Jiné případy byly zfilmovány i jinde než v Legendách, třeba případ Rodiče na obtíž se objevil v jiném seriálu ČT - Případy prvního oddělení z roku 2014, případ Já, nebohý vrah jste pak mohli zaznamenat v souvislosti s úmrtím vraha, kde u oznámení bylo vždy detailně popsáno, co se tehdy stalo a upřímně, toto není případ, který by člověk lehce zapomněl.

Je to unikátní kniha, především obsahem, pokud vím, není mnoho knih, ve kterých by bylo takto zpracováno téma českých mordů. Nemluvím o fikci, ale o skutečných případech. Navíc ze striktního reportážního stylu občas mrazí až v morku kostí. Je síla číst si v rudě zvýrazněných odstavcích.
Ať už je to úvod do kapitoly, kde dokáže autor shrnout téměř veškerou hrůzu z toho, co bude předcházet:

"V úterý 18. května byl horký den a maminka Pecu zastihla, jak tady u dřevníku štípe třísky. Monotónně třísky. Pomyslela si: Hergot, takový teplo, co to dělá? Odpověď nenašla. Našla ji de facto 24 hodin poté."

(str. 76)

Nebo v, také červeně vyznačených a od zbytku textu oddělených, výpovědí obžalovaných, ať už z výslechových místností, nebo rekonstrukcí vraždy. Jistě, většinou si o tom člověku utvoříte představu již během pročítání případu, ale to, jak reagoval na položené otázky, jak se ten člověk zachoval... Při těchto okamžicích jsem jen seděla a cítila, jak ve mě narůstá děs. Často podle zápisů i podle vzpomínek vyšetřovatelů mluvili naprosto klidně, bez stresu a obav. Jakmile bylo jasné, že už nic neutají, spadly masky a v této knize postupně odkrýváte jaké osobnosti mohou stát za vraždou, ať už impulsivní, nebo dlouho plánovanou.

"Kolik jste dostal?"

"Sedm set tisíc."

"Co jste s těmi penězi udělal?"

"Nakoupil jsem věci do bytu, auto a zbytek jsem utratil."

(str. 183)

Dalo by se říct, že tady svou recenzi ukončím. S konstatováním, že i lidé ze sousedství mohou mít temnou stránku mysli. Že ačkoliv se všechno jeví v pořádku, může v každém v koutku duše narůstat pocit, ať už méněcennosti, neužitečnosti, nebo nemožnosti nalezení jiného řešení. 

Kniha byla... Je hrozné to říct o knize s takovýmto obsahem... Skvělá. Bavila mě a i když jsem odmítala číst ji po nocích, tak jsem se od ní nemohla odtrhnout. Vlastně mohla, musela, abych se vydýchala, ale nikdy nezůstala ležet na dlouho. 

Nebojte se brutálních obrázků, je samozřejmé, že zranění obětí jsou rozpixelované a oči na civilních fotografiích jsou většinou překryté černým obdélníkem, nic z toho vás ve spánku pronásledovat nebude, spíš bych se bála zvrácené lidské mysli. 

Loučí se s Vámi

Lesníček; Pepé a kousek Bláži