Amie Kaufman & Jay Kristoff - Illuminae

Dámy a pánové, opět jsem to zkusila. Znovu jsem zkusila žánr young adult! A víte co? Tentokrát jsem si to vážně užila.
Protože tohle... Jasně, bylo to YA, ale ne takové to prvoplánové. Jsem vlastně nad míru spokojena.

Název: Akta Illuminae - Illuminae 

Autoři: Amie Kafuman & Jay Kristoff

Počet stran: 608

Nakladatelství: CooBoo

K této knize jsem se dostala díky boží Albatrosmedia merendě, kde jsem ji našla v mé tašce s dárky. Ty samy o sobě byly super, ale jasně že první, co mě zaujalo byla kniha! Sakra takový tlouštík! Taky jsem se lekla, když jsem s ní neuváženě pohodila na stolek, skoro to znělo, jako kdyby se měl prolomit!

Je mi jasné, že velká spousta lidí knihu od dvojice autorů z Austrálie četla. Nicméně dlouho jsem odolávala tomuto výbuchu nadšení, který doprovázel vydání a obecně prvních několik krušných měsíců, kdy jsem už pomalu začínala být alergická i na samotnou obálku knihy. Každopádně po chvíli přemýšlení jsem do kolonky kterou knihu bych si přála najít balíčku napsala Illuminae. A musím říct, že jsem vybrala dobře.

První díl trilogie skládající se z knih: Illuminae (2016); Gemina (2017) a Obsido (zatím v ČR nevyšlo, předpokládá se však druhá polovina roku 2018)

Kady a Ezra jsou obyčejní puberťáci ze střední školy, ona má ráda počítače a techniku, on má rád sporty. Když se spolu jedno ráno rozejdou s tím, že už se nikdy nechtějí vidět tak nějak neočekávají, že by se na tom mělo v brzké době něco měnit, jenomže kdo taky počítá s tím, že na jejich planetu a nelegální důl na ní zaútočí druhá korporace, které se těžba na černo nezamlouvá. A tak jsou s nepatrnou částí dalších přeživších zachráněni vojskem nedaleko hlídkujících lodí. I když by i tohle stačilo na první díl třídílné série, nenechte se zmást, tak lehké to není. Neboť co by bylo cestování vesmírem bez kapénkových infekcí, umělé inteligence a atomových zbraní?

Kdo čte naše recenze pravidelněji ví, že YA u nás moc neboduje, hlavně kvůli prvoplánovosti a taky kvůli milostným románkům, které se tam většinou dost výrazně řeší... Občas se tam tedy neřeší nic jiného, než to že někomu srdce puká a och, jak já ho miluji a toho taky miluji. Ale tady? Tady to bylo o něčem jiném. Jistě že se Kady a Ezra pokusí znovu slepit svůj vztah, pak by to nebylo YA, ale obyčejná dobrodružná kniha. Jenomže se spolu nevidí. Jeden je jedné a druhý na jiné kosmické lodi. Mezi nimi je vakuum a tak se jejich vztah znovu slepuje jen v konverzacích vedených buď maily nebo v chatových oknech. A není to ten obvyklý vztah. Protože Kady dost jednoznačně řekla, že Erza nechce nikdy v životě vidět, tak jde z počátku spíš o popichování a urážení, ale když usoudí, že si zbyli sami dva, tak se děj honem, honem posune od: "snáším tě za určitých podmínek" k "miluji tě k zbláznění", což je podle mě trochu chyba, přišlo mi to zbytečně uspěchané a bez zřejmého zlomu kdy k tomu došlo.

Nic to ale nemění na skutečnosti, že sci-fi linka byla vážně dobrá. 

A to říká člověk, co ujíždí na Asimovi. Líbila se mi flotila putující vesmírem, jejíž mateřská loď má vážná poškození, líbil se mi ten rozkol mezi umělou inteligencí a uvažováním člověka, protože jsem sama nevěděla na čí stranu se přiklonit! Byla jsem rozpolcená neskutečným způsobem! Jestli se přiklonit k chladné logice, nebo k citům. Zároveň mě překvapily a nadchly naturalistické scény, kterých jsme byli svědky! To je jeden z faktorů které u takovéto literatury zkrátka nečekáte. Navíc vedle všech těchto faktorů jsem se několikrát skutečně zasmála!

"víštyco Doriane? lidi říkaj, že jseš mizernej bezcitnej šmejd se sociální inteligencí muňky a černým srdcem, ale já ne. já ne"

"máš to srdce spíš došediva."

(...)

"možná do béžova" 

Co se formy týče, někdo bere ten formát jako nevýhodu, někdo jako výhodu. Mě osobně to bavilo. Je to něco neobvyklého, co se denně nevidí. Rozhodně mě bavily ty stránky, kde jsem si k větě hledala pokračování přes tečkovanou linku a obecně to bylo ozvláštnění! Trochu mi vadily černé stránky s bílým textem, ale to k tomu patřilo a po chvíli jsem si navykla. Bylo zvláštní probírat se textem postaveným doprostřed stránky, na rozdíl od běžného textu zleva doprava, nadšeně jsem sledovala jak se věty vychylují z řádků, když loď dostala přímý zásah. S otevřenými ústy jsem se koukala na Munchův Výkřik sestavený z čísel, písmen a znaků! Kam se na to hrabe můj Baymax... (o-o) ...? Stejně tak jako stránky, které jsou třeba jen černé, prázdné, které vás napnou k prasknutí, protože sakra, tak co se tam děje? Pak se už člověk ani nenaděje a zjistí, že těch bezmála šest set stran příběhu uteklo jako voda, neznámo kam. A já seděla a říkala si: Potřebuju Geminu.

Co musím také zmínit, co mě vážně dostalo, je přebal. Plastový, průsvitný obal. Bez kterého by to byla jen bílá kniha popsaná černým textem. Sakra, jak mě ten přebal dostal, když jsem poprvé měla knihu naživo v ruce. Krásná práce.

Jak jste si mohli sami všimnout, jsem nadšená. A tak to nelze hodnotit jinak než pěti velrybkami! A chci další díl. Teď! Teď hned!

Uvidíme se v jiném vesmíru
Lesníček & Bláža