Chris Colfer - Příběh magie

Kdo se alespoň trochu orientuje v dětské literatuře, určitě už někdy slyšel o Zemi příběhů. Tento alternativní pohádkový svět uchvátil jak děti, tak i dospělé a v průběhu času narostl do bestsellerových měřítek. Jenže co dělat, když série skončí, ale fanoušci se sále dožadují více čtení? Odpověď je: prequel. Vyrovná se však nová série té původní nebo autor akorát vykrádá sám sebe?

Jméno: Příběh magie

Autor: Chris Colfer

Počet stran: 368

Nakladatelství: Fragment

Nebudu vám lhát, já už dávno (jakože fakt dlouho) nejsem cílovka této série, ale přesto mě Země příběhů okouzlila stejně jako mnoho dalších čtenářů. Když jsem se dozvěděla o prequelu, měla jsem radost a byla zvědavá s čím autor přijde. Příběh magie mi dal však spoustu podnětů k zamyšlení se, jestli už přeci jen nejsem na tyto knihy příliš stará. 

Začínáme v době, kdy je magie zakázaná pod trestem smrti, ženy nesmí číst (a hromadu dalších věcí) a svět vůbec není žádní pěkné místo. O to horší je to pro hlavní hrdinku Brystal, která miluje knihy a jakoby její život nebyl už tak dost hrozný, ještě k tomu zjistí, že je čarodějka. No to potěš koště. Příběh magie se odehrává dávno před Alexem a Connerem, dávno před kmotřičkou vílou nebo radou víl. Autor si tak nechává vcelku velký prostor na manipulaci s dějem a propojením se Zemí příběhů. Dočkáte se i některých, již dobře známých, postav a poodhalíte z jejich života zase o kousek víc.

Hlavní hrdince je Brystal čtrnáct a tím pádem se s tím kniha od začátku moc nemaže. Hned na první stránce je výčet trestů za čarodějnictví v podobě, poprav, šibenic, utopení či upálení. V celé knížce se dočkáte mnoha projevů násilí, problematiky náboženských dogmat, nenávisti, utlačování, diskriminace a samých dalších pěkných věcí. Tato dospělá témata však prudce kontrastují s prvky tak typickými pro pohádky jako nomen omen jména postav, kdy se nepříjemný chlap jmenuje pan Zakyslý nebo jmenné aliterace (jména a příjmení začínající na stejné písmeno např. Hraboš Hrdina). U spousty jmen jsem navíc bojovala s jejich neuvěřitelnou prvoplánovostí. Bohužel se jmény souvisí (pro mě) velké mínus a to jejich překlad. Moc nerozumím tomu, co vedlo překladatelku k některým českým verzím, která jsou těžko stravitelná jak pro oči, tak pro jazyk. Mnoho z nich se navíc snaží zachovat slovní hříčku, která je v původním názvu a v češtině to prostě... nefunguje. 

Ačkoli jsem v pohádkovém fantasy světě, autor zde řeší mnoho až děsivě aktuálních témat. Otroctví, diskriminaci žen, patriarchát, manipulaci veřejnosti, zneužívání moci, cenzuru, diskriminaci a cílenou likvidaci menšin nebo strach z neznámých či odlišných věcí. Nezní to moc pohádkově, což? Všechna témata jsou samozřejmě zasazena do příběhu (některá výrazně, jiná skrytě), kde dávají smysl a slouží k rozvoji děje, ale dospělý čtenář si jich všimne hned. Přišlo mi, že zde autor hodně tlačí na pilu, co se moralizování a poučování týče. Ano, v každé dětské knize by se mělo skrývat ponaučení, ale přišlo mi, že zde nebyla stránka, kdy tomu tak nebylo. Samozřejmě, těžko soudit, jak takováto témata vnímají čtenáři, kteří na rozdíl ode mě, cílovka jsou. Možná nastal čas, kdy si děti potřebují přečíst, že dívky mohou být víc než jen manželky, že někomu neplatit za práci je špatné a že cenzurovat knihy je nejsilnější nástroj manipulace. 

Asi se tím vším snažím říct, že jsem se opět těšila na pohádkový svět, který mě přenese do nádherné říše a donutí mě zapomenout na všechny problémy, ale místo toho jsem dostala již téměř dospělý příběh, který mi naopak připomíná všechno, co je se světem špatně. Ale Chris Colfer nezapomíná čtenáře i povzbudit a připomenout mu, co nás dělá lidmi a čeho si je třeba vážit. Přátelství, soucit, držet pohromadě, vzájemně se podporovat, být sám sebou, rodina nemusí být jen ta pokrevní, to jsou jen některá z poselství, která v Příběhu magie najdete. O tom si člověk ve výsledku přečte moc rád. 

Z této knihy jsem rozčarovaná, jak také jinak, když se jedná o ta kouzla, že? Nedostala jsem ani trošku to, co jsem očekávala. Je to nutně špatně? To ani čtrnáct dní po dočtení stále netuším. Možná je čas přiznat si, že už nedokážu číst knihy dětskýma očima. Možná je čas uvědomit si, že i autoři a jejich příběhy dospívají a přináší tak něco zcela jiného, co se nám za začátku nemusí líbit. Dám této sérii ještě šanci.