Olga Tokarczuk - Bizarní povídky

Povídky jsou literární útvar, který mám poslední dobou čím dál tím více v oblibě. Když nemáte čas nebo energii na dlouhosáhlé romány, v jejichž několika dějových linkách už se začínáte ztrácet, jsou povídky ideálním řešením. Jedna před spaním, jedna po cestě do práce, jedna při čekání na autobus. A knihu máte přečtenou, ani nevíte jak. Jaké jsou však povídky literární nobelistky Olgy Tokarczuk? Stojí za čtení nebo je to jen další oceněná kniha, po které se za pár měsíců slehne zem?

Jméno: Bizarní povídky
Autor: Olga Tokarzuková
Počet stran: 222
Nakladatelství: Host

Musím vám přiznat, že novodobí výherci Nobelovy ceny za literaturu jdou těžce mimo mě. Očividně nejsem dostatečně literárně vzdělaná, protože mi jejich jména nic neříkají a ani o jejich knihách jsem nikdy neslyšela. A to jsem si myslela, že mám rozhled. Samozřejmě, že autory jako Hemingway, Seifert, Kipling či Steinbeck znám a některé jejich knihy jsem i četla, přesto je vnímám spíše jako klasické autory, než jako nobelisty, jimiž všichni jsou. Snažím se tedy napravit a nově oceněné autory si vyhledat a pokud možno si od nich alespoň něco přečíst. Olga Tokarczuk (Nobelova cena v roce 2018) se mi trefila do noty právě její novou knihou Bizarní povídky, neboť na její nejslavnější dílo, Knihy Jakubovy, které čítá bezmála 853 stran, jsem si netroufala. 

Bizarní povídky jsou svému názvu opravdu věrné a balancují na hraně všemožných žánrů. Najdeme tu
sci-fi (Návštěva, Hora všech svatých) dystopii(Kalendář lidských svátků), fantasy (Zelené děti), ale i povídky o běžném životě, o náhodách (Skutečný příběh), bolesti nebo smířením se smrtí. No a některé, některé jsou prostě bizár (Švy, Zavařeniny). Mnoho povídek se však své žánrové krabičce vymyká a mají v sobě tak trochu od všeho a to já mám opravdu ráda. Pochopím však, že ne všem čtenářům bude tato multižánrovost vyhovovat a bavit je. 

Tempo povídek se střídá, jak délkou, tak žánrem, nudit se proto nebudete. Nečekejte žádné detailně prokreslené postavy, ne že by to v povídkách nešlo (Philip Fracassi je toho důkazem), ale v mnoha povídkách je většina postav velmi odosobněná. Často je k nim odkazováno pouze iniciálami, ve výjimečných případech křestním jménem. Přijde mi, že autorka často volí jakousi vágnost postav právě kvůli tomu, aby se čtenář více soustředil na děj. Postavy jsou v mnoha povídkách spíše vedlejšími aktéry a místo nich by tam mohl být dosazen kde kdo a na ději by se toho moc nezměnilo. Pro mě to byla vcelku osvěžující změna oproti knihám, kde postavy řeší svá vnitřní rozpoložení tři stránky, ale okolo se nic nestane. S prostředím a nápady si autorka na rozdíl od postav hraje a vytváří imaginativní světy i situace. 

Místy mi kniha žánrově velmi připomínala severské podivno, kterému jsou podivné a bizarní náměty vlastní a často jsou protkány severským folklorem, tradicemi a bájemi, to u Bizarních povídek logicky chybí. Mezi severské podivno se řadí například knihy Lesní Lišky, Sobí hora nebo Literární spolek Laury Sněžné. Pokud se Vám nějaký z těchto titulů líbil, s Bizarními povídkami rozhodně neuděláte krok vedle.

Nejvíce se mi líbily povídky Hora všech svatých, která mě nadchla svým nápadem. Kalendář lidských svátků, z jejíhož světa bych si klidně přečetla celou knihu a bizár Zavařeniny, podle které má kniha svojí (nepřekvapivě bizarní) obálku. Ironicky mě nejvíce vyděsila povídka z běžného života, Náhody, která mi přišla až příliš skutečná a potvrdila moje přesvědčení o tom, že cestovat je prostě až moc nebezpečné. 

K této knize je potřeba přistupovat s otevřenou myslí a být připraven na nové neotřelé vnímání reality, které občas řádně zacloumá se zaběhlými pořádky. Pokud vás baví zkoumat svět a přetáčet jeho fungování na hlavu, pokud vás baví domýšlet si děj a přemýšlet nad tím, co by mohlo být i po dočtení knihy, jsou Bizarní povídky právě pro vás. Za mě spokojenost.