Joseph Kim; Stephan Talty - Pod stejným nebem

Když jsem byla malý smrádek z devadesátek, říkala jsem si, proč jsem se narodila do tak malé, bezvýznamné a nezajímavé země. S nástupem do školy jsem si samozřejmě uvědomila naší historii, ocenila naší kulturu a všechny celosvětově známé krajany. Tehdy mě máma trochu naštvaným tónem ujišťovala, že si nemám na co stěžovat, že si žiji lépe, než kde které děti na zemi. Že jsou státy daleko větší a významnější, ale lidé se tam mají daleko hůř.
Jako malá jsem si to spojovala především s rozvojovými zeměmi.
Jako dospělá si to spojuji se Severní Koreou. S KLDR.

Název: Pod stejným nebem

Autor: Joseph Kim; Stephan Talty

Počet stran: 296

Nakladatelství: C Press

Ke knížce jsem se dostala náhodou, upřímně, úplně mi uniklo, že něco takto jedinečného vyšlo. A asi tomu chtěla náhoda, že jsem brouzdala po děsivých hlubinách facebooku a na zdi jsem měla hned dva příspěvky o KLDR pod sebou. Jedním bylo hodně silné video o uprchlici (její proslov si můžete poslechnou třeba TADY) a hned druhým příspěvkem bylo, že vyšla tato kniha. Věděla jsem, že si ji musím přečíst.

A tak jsem za dva dny přečetla příběh uprchlíka ze Severní Koree, příběh kluka, který se narodil v tu nejhorší možnou dobu. Pokud jste si kdy mysleli, že válka, která poloostrov rozdělila 38 rovnoběžkou bylo to nejhorší, co mohlo Severokorejce potkat, pak bych si po této knize dovolila nesouhlasit. Nejhorší, co tuto zemi potkalo byl rozpad SSSR a to, co přišlo a stále je, po něm.
Joseph, kterému v knize nikdo neřekne jinak než Štěňátko, vyrůstá ve farmářské oblasti nedaleko od hranic s Čínou. To, co se mi ze začátku zdálo jako fajn dětství plné vzpomínek na řádění po sídlišti, kdy to nejhorší, co se mohlo dítěti stát byl vyvrknutý kotník. Na období před nástupem do školky, kdy autor pobíhal po rýžových polích a s kamarády chytal žáby, se plíživě stává děsivou noční můrou. Když se roku 1991 rozpadl Sovětský svaz, tak tato komunistická země začala upadat v nejistotu. Rusko se muselo potýkat s vlastními problémy, stavět novou infrastrukturu a pokusit se zvykat na to, že už jim nepatří polovina kontinentu a že clo něco stojí. A výpomoc komunistickému státu už nebyla ta nejdůležitější položka na seznamu povinností.
Do KLDR se přestaly dovážet suroviny. Jídlo, hnojivo a vlastně úplně všechno, co si sami neuměli získat a vytvořit. Tak se izolovaná země stala ještě izolovanější, její problémy se nedostaly za přísně střežené hranice a nic se nedostalo k nim.
Na to nebyl režim vůbec připraven a nejkrutější daň platily právě farmářské vesnice, malá města a hlavně chudá a střední vrstva obyvatelstva. Proč to vyprávím, protože přesně takhle v roce 1995 vypukl v KLDR první hladomor, který s menšími přestávkami trvá prakticky do dnes a je možná ještě horší kvůli sankcím, které jsou na Severní Koreu uvalovány za její jaderné testy.

A o tom Joseph Kim ve své knize píše. O tom, jak on a jeho rodina žili z ruky do úst, co všechno dělal pro to, aby přežil, co ho naučil život sirotka bez domova, jak pomalu ztrácel svou víru v režim a všechno s ním spojené a taky o tom, jak sledoval sám sebe i ostatní okolo umírat hladem.
Mnohokrát jsem se musela zastavit, podívat se z okna a nadechnout se, abych se uklidnila a měla čas uvědomit si, že tohle se skutečně dělo a pořád ještě děje. V některých částech mě pro změnu vrátil na zem sám autor, kolikrát jsem si myslela: Konečně se mu daří! Třeba to nebude už tak zlé! Pak přišla pěst s nápisem: KLDR, hňupe! A musela jsem znovu odložit knihu a znovu se nadechnout.

Když se na mě díval, jak se snažím odplížit ven z našeho stanu, snažil jsem se číst v jeho očích. Cítil zahanbení, že se z jeho syna stal zloděj? Dnes již chápu, že klást podobné otázky znamená, že si Severní Koreu pletete s normální zemí.

(str. 78)

Říct o téhle knize, že to bylo fajn počtení na sobotní (nebo jakékoliv jiné) odpoledne, by bylo docela... Cynické. Nicméně je to tak, knížka je taková jednohubka brilantně napsaného, koncentrovaného děsu, o kterém se, nám lidem vyrůstajícím ve vyspělých zemích, ani nezdá a možná si to spousta z nás ani nepřipouští. Ačkoliv na mě některé části zapůsobily více než jiné, celkový dojem z knihy je hrozivě tísnivý. Když si uvědomíte kolik pout, ať už přátelských nebo rodinných, hlad zpřetrhal. Kolik rodičů se muselo vzdát svých dětí a kolik manželství se rozpadlo, z prostého faktu, že jeden se uživí lépe než dva. Neexistují statistiky, kde dohledat, kolik lidí skutečně od roku 1995 zemřelo hladem a pokud ano, Severní Korea je nevydá, protože u nich se mají přeci všichni skvěle.

I přes krutý hladomor, se autor často obrací k tamním zvyklostem, což mi ve spoustě pasáží přišlo zcela neuvěřitelné! V jejich kultuře hraje jídlo podle všeho podstatnou roli a tak když měl někdo výčitky, že nemohl nabídnout nic k jídlu, jen jsem seděla a divila se, jakou mentalitu a zakořeněné chování ti lidé mají.

Jít na pohřeb člověku, který zemřel hladem, a očekávat nějaké pohoštění, to je rozpor v sobě samém.

(str. 122)

Neskutečná je i představa budovaného kultu osobnosti okolo vládnoucího rodu Kimů. Je šílené, že jej budují již v dětech předškolního věku a staví ho na strachu: Američané zabíjeli protože je to bavilo, hrdinný soudruh Kim Ir Sen nás všechny spasil a od té doby mu doma stavíme svatostánky a pokud budou zaprášené, nebo málo udržované, tak vás pošleme do tábora nucených prací, pokud jsme měli vytrženou stránku z vůdcových pamětí, přišla popravčí četa. Strach má daleko hlubší kořeny, než úcta... Skutečně to funguje.

Jak mám shrnout knihu plnou strachu, bolesti, smrti, smutku a hladu? Je to neskutečné čtení, ačkoliv popisováno věcně a s odstupem řady let, pořád je cítit hořkost se kterou autor na tu nepříznivou dobu vzpomíná. Velice jsem ocenila, že se pokusil vybavit si, jak přesně se tehdy jako dítě cítil, jak to vnímal a za to dal čárku a uvedl, jak to vidí teď a jak to ve skutečnosti bylo. Co mi přišlo hodně silné je skutečnost, že autor teskní po domově. Někdy by se chtěl vrátit do Koree. Je to sice vcelku pochopitelné, přeci jen byl to jeho domov a i když se mu stalo mnoho špatného vždy jedním dechem dodal, že nikoho za nic neviní, okolnosti nutili lidi dělat různá zvěrstva a pokud za to někdo skutečně může, pak jen režim.

Vládní činitelé přišli na to, že nesmí dopustit, aby se hladomor vymkl kontrole, protože by jinak přišli o všechny své občany. Věřím, že to byla hlavní motivace, kvůli které udělali aspoň něco: Kdyby všichni pomřeli, komu budeme vládnout?

(str. 76.)

Docela úsměvný je fakt, že před ne zrovna dávnou dobou jsem četla Moudré z nebe, což je kniha od českého autora, z prakticky stejného období z pohledu zhruba stejně starého dítěte a bylo neskutečné porovnávat jednotlivé výjevy. Když Joseph bojoval o holý život a na ulici žebral o hlt polévky a kdy Richard Skolek prohlásil, že nejlepší věc na výletě je oběd.

Kdyby to bylo možné, dala bych víc velrybek...

Děkuji za přečtění
Lesníček