Fenomén: Postapokalyptická literatura

Dnešní doba je vážně zvláštní. Nechci dělat kázání. Rozhodně nejsem ta nejpovolanější. Ale jak jde všechno dopředu, tak se zdá, že knížky, ať už o lásce, zažívání netušených dobrodružství a nebo o prostém životě chudých lidí, už nás prostě moc neberou.

A tak přijměte pozvání k přečtení, na naše poměry trochu delšího, článku ve kterém vás seznámím s jedním směrem, kterým se literatura ubírá.

Zdroj

Tuhle myšlenku jsem si uvědomila, když jsem se probírala knížkami po dědovi. Dívala jsem se na rozličné tituly, četla si o čem knihy jsou, některé se mi líbily, ale u spousty z nich to dopadlo pomyšlením, že to asi bude nuda. Ne? Zakázaná láska, milostný trojúhelník v pozadí toho zazní výstřel z aurory a všichni víme, jak říjnová revoluce dopadla, teď jestli si Natašku vezme Ivan nebo Jurij.

Ale takhle to dřív bylo. Když se podíváme na vývoj literatury, tak většina nějakým způsobem stěžejních děl byla postavena na lásce. A to je přeci krásné, čistý cit a bla, bla, bla. Dnes se spousta z nás poohlíží po něčem extra. Po nějaké přidané hodnotě. Někdo hledá kouzla, upíry, někdo litry krve, létající talíře, život pod diktaturou, či právě boj o život na pozadí jaderné katastrofy. A tak mi dovolte říct i za vás: díky Bohu za první půlku minulého století!

Zdroj

Obecně o postapokalyptické literatuře

Postapokalyptickou literaturou označujeme knihy jejichž děj se odehrává po nějaké veliké katastrofě, která dokázala vyhubit valnou část populace a v určitých oblastech přetvořila společnost. O tomto druhu literatury se dá říct, že to je samostatný pod žánr sci-fi, především kvůli způsobu vyhubení, v průběhu děje je to ve většině případů spíš naturalismus (R+). Co mají všechny knihy více méně společné, je jisté varování před tím, kam se svět ubírá a není proto žádným překvapením, že první žně měl tento žánr v době studené války, kdy byl svět tak blízko konci, jako nikdy. Dá se tedy říci, že základy žánru byly položeny v minulém století (víc o kousek níže v "začátcích"). Svůj reborn tento žánr právě prožívá ve velkém. Zajímavým je ale posun od prvních takových románů, jako je Den Trifidů nebo Kukly k dnešní Cestě a Metru, je docela patrné, že prvně šlo o to, jak se s koncem vypořádá lidstvo jako celek, teď jde spíš o to, jak se bude chovat jedinec, jestli se z něj stane hrdina, nebo antihrdina, jestli bude bojovat sám za sebe, nebo se přidá k nějaké skupině. Jedno je ale v tomto mezigeneračním srovnání jisté. Dříve lidé viděli možnou nápravu toho všeho, že se lidstvo zvedne a oklepe se. V dnešních románech je to spíše výjimka, případně vidina vzdálené budoucnosti.
Ať už si o postapokalyptické literatuře myslíte, cokoliv jedno je jisté, vedle knih mířících na určitou skupinu lidí a komerční úspěch existuje i řada takových, které se zařadily do zlatého fondu lidského snažení a proto se této oblasti budu nyní věnovat.

Začátky

Bylo by hloupé namlouvat si, že tento žánr je nějaká novinka, jeho základy bychom nicméně měli hledat někde jinde než ve vývoji jaderných hlavic a to v antiutopiích a také v několika dalších dílech, která do tohoto chlívečku nezapadají ( tzv. varovná literatura, např. Mary Shelley roku 1826 napsala knihu Poslední muž, kde svět vyhubil mor. Takže průkopnice jak hororu, tak i...Postapo? Nebo Válka ve dvacátém století od Alberta Robidy (1887), kde se, v prvotní komiksové podobě, vyhubíme sami. I když pravda je, že i Jack London, který kde v čem předběhl svou dobu napsal kupříkladu na toto téma knihu: Rudý mor a to roku 1909). Ale přesto pravé základy toho všeho, hledejme v antiutopiích (nově dystopiích), varování byla sice zajímavá, ale valný úspěch nezažila. A proto obracím svůj pohled do první poloviny minulého století a ne do minulosti tohoto tisíciletí.

Každý, kdo se v této době věnuje Hunger games, Cestě, zombie apokalypsám, by si měl uvědomit, že pro romány tohoto typu vyšlapali cestu tito lidé, kteří se toho zkrátka nebáli. Aldous Huxley a jeho Konec civilizace (1932), George Orwell: 1984 (1949), Ray Bradbury: 451 stupňů Farenheita (1953) a v neposlední řadě a s velkým nadšením, také Karel Čapek Válka s mloky nebo R.U.R. jsou všechno skvělé knihy. (Velryby doporučují) 

Ve stejné době vznikají první čistokrevná sci-fi (odmysleme si Verna), první fantasy (odmysleme si Verna), či první skutečné příběhy z Ameriky (O myších a lidech). Byla to neskutečná doba. Doba, která měla jednu, případně obě, války za sebou a stín další před sebou. Doba která odnesla romány o lásce, které v cestě stojí jen původ, knihy o bezmocných ženách v krinolínách a o těžkých osudech lidí živících se tvrdou robotou a procházejících těžkým obdobím někam do ztracena.

Pokračování aneb současnost

Jenomže doba se mění. To co bylo dříve šokující je nám k pousmání. To, co rodiče dříve dětem zakazovali číst se teď dává ve škole jako povinná četba a i zatvrzelí staromilci, kteří i potisící oslavují, že Ríša viděl Helčinu punčošku (narážka na Pohádku Máje) musí kolikrát u nové knihy uznat: Tahle knížka byla skvělá.

A přesto je to zvrácená doba, dříve lidé vzhlíželi k lepším zítřkům k boji za dobro a správnou věc. A nyní vznikají knihy, filmy, hry i hudba, inspirovaná tím, že vymře většina lidstva a pak teprve na troskách civilizace znovu něco vzniká. Ano, čestné výjimky Den trifidů, Kukly, Sucho a Malevil ale až v posledních letech se zdá, že se všechno skutečně řítí ke konci. A umělci se předhání v tom, kdo podá lepší obraz konce. Zda nám tu poslední ránu dá nějaká nemoc (Stanice 11, potažmo Walking dead a Světová válka Z), atomová válka (Metro 2033, SPAD), přírodní katastrofa (Cesta, Smrt trávy, Ledová společnost - ta je rozdělena do 3 sérií a dohromady čítá 95 dílů! Oficiální český překlad nicméně skončil u 31 dílu prvního cyklu), zda se člověk může nějakým způsobem zničit sám (Tma, Vteřinu poté, Black-out), nezapomínejme ani na zničení technikou (Robokalypsa, Zpěv drozda). Otázkou zůstává, co si ještě může někdo vymyslet, jak bychom se mohli zničit. Nebo jaký pokrok udělají vědci a naženou umělcům vodu na mlýn. (Myslím, že ten mutant mezi člověkem a prasetem je dobrý námět pro začátek.)

Jenže i když spousta z těch knih vypadá, že zazvonil zvonec a lidstvu je konec. Mnoho děl si vzalo na mušku právě to, co bude následovat, protože kdo chce kompletní popis katastrofy, když může koukat z okna? Můžete se začíst do YA, které se tomu v hojném počtu věnují. Hostitel, Divergence, Bez šance. Nebo se nemusíte držet jen u zdi a bojovat o život. Můžeme si vzít Svědectví, Silo, Bídné roky kde můžete řešit i nějaké sociální a společenské problémy té budoucí doby. Nebo si dát fantasy s kapkou mrtvého světa a ponořit se do života Naslouchače. Je tolik různorodých způsobů, jak bychom měli umřít! Nicméně obecně se dá říct, že postapo se točí v kruhu, kde si autor vybere, zda chce psát o samotném konci, nebo o tom, co se dělo těsně po té, několik let poté a nebo zda by raději měl již vybudovanou novou (většinou) tyranskou společnost.

Fallout (zdroj)

Ale samozřejmě, proč zůstávat jen u knih? Toto téma ovládlo i filmová plátna. Ať už zfilmováním výše uvedených děl, nebo svých vlastních! Já legenda, Resident Evil, Kniha přežití, Mad Max, Planeta opic, 12 opic, Potomci lidí. Stačí si vybrat, když se ale podíváte, tak většina těch kultovních postapo filmů vznikla až po roce 2000, což je zajímavá skutečnost.
Nebo můžete hrát hry a sami se prodírat tím neutěšeným světem, Fallout (který to tu táhne už od 97!), Wasteland (která tu je ještě déle), Half-life, S-T-A-L-K-E-R a neskutečně mnoho dalších.

Závěrem

Apokalyptické a postapokalyptické romány vznikají každým dnem. Pokaždé nás to téma bude fascinovat. I když nás to vyděsí, jako málo co před tím, stejně vezmeme znovu do ruky tu knihu s nálepkou: Hrůzná vize světa za třicet let.

Ale ať už vás tu nově zaujal nějaký titul, nebo máte své ověřené, stejně byste si měli vzpomenout na to, že za tím vším stojí čtyři velikáni literatury, kteří přišli s myšlenkou boje proti vyšší moci, za mír a svobodu a ne s představou o zničeném a zamořeném světě. Ačkoliv by tak s postupem času asi každý z románů skončil. Kdo ví, jak by dnes Čapek ukončil Válku s mloky, jestli by lidé sestoupili z hor, nebo by čekali na konečné zaplavení.

A přesto chápu tu touhu umělců zahnat svět ke konci. Největší klišé, že konec je nový začátek, tady platí ještě stokrát víc, než kdy jindy. Na samotném konci mohou vybudovat nový svět ať už zarostlý hustou džunglí, nebo neutěšenou planinu zamořenou jaderným spadem, svět, kterému dají svoje pravidla, což většinou skončí tím, že žádná pravidla neexistují. V tom okamžiku pak přichází doba trumfování se. Kdo dokáže s větší brutalitou, nebo s větší citlivostí vystihnout co se děje. Kdo hrůzněji vystihne hlad, zápach a bytí bez elektrické sítě a automobilů. Jestli vychytají moment, kdy čtenáři budou připraveni na definitivní konec, či mají na závěr knihy připsat kouzelné slovo: Nebo.

Apokalypsa je zkrátka pro lidi až moc lákavé téma. 

Jaké to bude?

Bude něco po tom?

Budu po tom i já?

Jak se yy stavíte k literatuře tohoto typu? Fascinuje vás, nebo se snažíte těmto chmurným myšlenkám co nejvíce vyhnout? Jaká je vaše oblíbená kniha s touto tématikou? 

Neváhejte a o své postřehy a poznámky k článku se s námi podělte v komentářích!

Lesníček

(Jedna tématická písnička)