pondělí 21. května 2018

Martin Sládek - Hladová smečka

Svět knihy působí na člověka dojmem, že pokud si tu knihu nekoupí tam, pak si jí nekoupí nikdy. Ono to samozřejmě neplatí, protože ke mě už teď jedou dvě knihy, které jsem chtěla, ale na SK prostě nebyly. U Hladové smečky by to nejspíš dopadlo stejně. Asi bych se po té knize také podívala jinde.
A asi bych si rvala vlasy víc než teď, kdy jsem knihu koupila se slevou.


Název: Hladová smečka
Autor: Martin Sládek
Počet stran: 288
Nakladatelství: Mystery Press


O knize jsem se poprvé dozvěděla na Facebooku ve skupině Co čteme, když to tam někdo (určitě nezištně) nasdílel, že Mystery Press se chystá na novou řadu, kde budou v hlavní roli účinkovat drsní hrdinové v jedné ruce meč, v druhé magická koule ničivé síly. Toto je tedy první kniha z této série, která láká ne jen na zajímavou obálku slibující kruté vikingy ve své nejlepší kondici, ale také na českého autora a zajímavou anotaci.

Nutno podotknout, že v tomto případě je to nakladatelství vyrobené nalákání poněkud zavádějící. Po prvním přečtení těch pár řádků jsem měla vidinu Vikingského Indiana Jonese, skupina hodných Norů jde pro poklad a skupina zlých Dánů jim to chce překazit a vzít si poklad jako první, přičemž se pořád někde řežou a vůbec jsou drsní. Takže mi dovolte nastínit děj podle svého: Alkoholický a životem zhnusený mág - Harald - se shodou politováníhodných náhod dostane ke skupině Norů, kteří jsou skutečně na výpravě za prokletým zlatem. Hordy Dánů se pak ze svých, dost pochopitelných, důvodů vydali na nájezd do Norska, aby napáchali co největší škody a dali Norům co proto. Nicméně musím vás zklamat, ani jedna z těch skupin není dobrá a ani jedna není zlá. Záleží jen na vás komu budete fandit. Osobně jsem se párkrát přistihla, že fandím Dánům... Takže máme dvě důležité dějové linky, které se pak různě proplétají a střetávají, abychom pak na konci vyšli s jedním koncem a odjezdem na drakkaru do západu slunce.


Co se mě týče, nemůžu říct, že bych skákala kdo ví kolik metrů do vzduchu nadšením a z radosti dělala přemety. Hladová smečka je kniha, která určitě neurazí, bohužel ale ani vyloženě nenadchne. Dějově je sice z prvního zběžného prozkoumání zajímavá a ať si o Čechovi píšícím o Vikinzích myslíte cokoliv, tak mi dovolte říct, že Vikingskou kulturu vystihl velice dobře. Kniha se četla sama a chvílemi jsem měla pocit, že jsem se skutečně ocitla v dalekém Norsku. Hodně tomu pomohlo vykreslení prostředí, po několika řádcích jsem se spolu s hlavní postavou ocitla v jehličnatém lese, kde se po mechové posteli válí mlha a v dálce tiše bublá potok. A k tomu, abych se vcítila do prostředí rozhodně pomohl jazyk. ICH forma u děje vyprávěného hlavní postavou a ER forma u všeho, kde Harald nebyl bylo zajímavým zpestřením, neobvyklý a podařený krok.
Vedle popisů prostředí jsem ocenila i vydařené popisy hrůz se kterými se Harald setkal. Občas to byly vážně naturalistické popisy a autor si moc nelámal hlavu, jak moc brutálně působí kostry mrtvých otroků přikovaných v železech k potopené lodi. To jsem přijala s povděkem. Přeci jen jeho čtenáři nejsou děti.

K šílenství mě přiváděla velká spousta rozporuplných skutečností. Dánský král připraví v cizím prostředí na místního jarla léčku a zpustoší mu hlavní část armády. Přivádí mě to k myšlence, kdo je domácí a kdo host... Magie funguje... Protože prostě funguje, kde má začátek a kde konec, to nikdo neví, vybírá si ale svou daň. Asi je člověk pak unavený? Nebo ho bolí hlava... Nejsem si jistá, ale každopádně to můžete zahnat nějakým odvarem, na který vzniká závislost, ale v klidu, den ne zrovna hrozného absťáku a pak jste jako rybičky. Jenže co se magie týče mám víc otázek, na které jsem nedostala odpovědi. Ale asi je ani nedostanu. Třeba jaký je vztah mezi dvěma mágy. To jsou jako dva kohouti na jednom smetišti, nebo se vzájemně ignorují, protože z těch dvou mágů, co v ději byli jsem si žádnou velkou představu neudělala, chvíli se neměli rádi, chvíli se ignorovali, chvíli si povídali a byli v pohodě, nerozumím tomu a neustálé odkazy na to, že se něco stalo dříve mě po chvíli přestali bavit, protože knihu, která této předcházela - Hodina vlků - prostě nemám. Ani mě nenapadlo, že by měla nějaká být, protože kromě náznaků v knize a mého vlastního hledání se o předchozím dílu nikdo nikdy nezmínil. Přesto nevím, jestli bych tam našla odpovědi na všechny otázky. Jenže takových situací, kdy jsem nevěděla která bije tam je více, nerozumím tomu "závoji tajemna" do kterého to autor všechno zabalil, když mohl ve stručnosti popsat co se stalo. Nechci sáhodlouhý elaborát, jen krátkou poznámku. Také mě pobavila situace, kdy jedna postava prohlásí, že to bylo buď a nebo a přitom, kdyby kniha pokračovala tak, jak autor vytyčil a nedal tam dlouho očekávaný boj, nestalo by se ani buď ani nebo, zkrátka další z řady podivných konců.


Stejně tak mě k uzoufání nudilo přímočaré a téměř nepřekvapivé vyvrcholení obou dějových linek, kdy jsem čekala, jak napínavé to celé bude a jak překvapivých konců a odhalení se nakonec dočkáme. No... Nedá se říct, že by se to skutečně stalo. Upřímně při rozuzlení první zápletky jela má vlastní představivost na plné obrátky. Pane bože, tak to bude takhle a takhle a pak to všechno dopadne takhle hrozně rafinovaně, protože to bude neskutečné story! Říkala jsem si. Napadly mě zkrátka scénáře, které by mě uspokojily a nadchly svou nepředvídatelností, všechno jsem to spojovala do hrozně širokých souvislostí, které mi přišly na mysl ve spojení s nezodpovězenými otázkami, takže se bezmála tří set stránková kniha jevila jako Píseň ledu a ohně, ale pak se ukázalo, že má představivost by si měla dát pauzu, dát si Kit-Kat, protože rozuzlení bylo pokaždé prosté a dle mého i zbytečné, stejně tak jako celá první dějová linka, která mě hrozně otrávila a částečně mi vzala chuť k pokračování...

Takže suma sumárum: knize nemohu upřít čtivost, jednou jsem si řekla, že se do toho pustím, že musím přečíst dost výrazný kus, jakmile jsem si udělala čas a sedla k tomu, měla jsem ji skoro přečtenou. Je napínavá! Pochopitelně to jde ruku v ruce s tou čtivostí, autor mě dokázal několikrát napnout jako strunu! Donutil mě přemýšlet a být natěšená na každou další stranu, to jak se s tím závěrem popasoval, to už je jiná kapitola. Prostředí plus sto bodů a pojetí vikingské kultury další plusy. Mínusy jsem dost popsala nahoře, dalším mínusem bych dala fakt, že celou dobu jsem byla přesvědčená, že se nacházím v době, kdy Vikingové ani neslyšeli o nějakém Ježíši Kristovi a na konci se objeví flanďák a král, který přijal jak Ódina, tak Boha a že ve skutečnosti v Norsku tou dobou už žije spousta křesťanů. Ale do té doby jste se ani s jedním nesetkali.
Jsou to maličkosti, jenže na mě se kupily a kupily a i přes to, že se pan Sládek nezdržuje zbytečnými odbočkami od děje, čímž se snaží všechno uspíšit, to pro mě to nefungovalo. Já bych se ráda dozvěděla závěr něčeho, co tam někdo nakousl i za cenu, že bych měla číst o dvě stě stran propletenějšího děje více. Talentu na to má autor dost a myslím, že těch co by mu delší knihu prominuli by bylo mnohem víc.


Doporučuji těm, kteří jsou pro akci s příchutí lehké, ne zbytečně přehnané, magie (což jsem také vzala s vděčností, protože toto není fantasy v pravém slova smyslu, spíš takové noir fantasy). A těm, kteří si nepotrpí na koncích, po kterých by jim vybouchla hlava překvapením. Nedoporučuji těm, co jsou jako já, kterým jde o všechny ty drobnosti, bez kterých se podle mě neobejde dobrý příběh. Těm, co po dočtení knihy potřebují týden na vzpamatování a přenesení se přes bolest způsobenou rozloučením se s oblíbenou postavou. I když jsem si k Haraldovi vytvořila pouto, nebylo tak silné, aby mě loučení s ním nějak zdrtilo a do dalšího setkání s ním se moc hnát nebudu.

Já to posledně nemyslela vážně s tou zápornou recenzí!
Fakt jsem nechtěla, to byl jen povzdech.
Tak zase příště
Lesníček & Pepé a jeho podezřívavé oko 

1 komentář:

  1. Pod pojmem Vikingové si bohužel představím něco jiného. Tohle správnou vikinskou atmosférou zrovna nezavánělo. Co se týče knihy, právě jsem ji dočetla a upřímně? Ptám se sama sebe, co to mělo být. Příběh zrovna neokouzlil, co se týče Umění, myslím, že ho autor představil tak na 10 - 20% stejně tak jako minulost Haralda, i když tu ještě méně. Když jsme u hlavního hrdiny, ten byl tak nezajímavý. Nevím, rozhodně z toho šlo vypráskat mnohem víc, když jsem četla o přirovnání k Zaklínačovi řekla jsem si fajn, Zaklínač na severu, to bude paráda .. Ale teď jsem jen zklamaná, oceňuji maximálně svižný styl psaní (zde mi vadila pouze mnohá, přehršená přirovnání) a částečnou severskou atmosféru, to že se autor s ničím moc nepatlá, protože takhle by to v obdobném druhu literatury mělo být. Není to zrovna hostinná krajina. Pokud bude někdy nějaké pokračování? Asi se do něj nepustím.

    OdpovědětVymazat