pátek 24. března 2017

Marit Reiersgård - Závěje

Mám ráda sníh a zimu obecně. Rozhodně se vždycky těším víc na podzim a zimu než na jaro a léto. Českou zimu za ta léta znám až moc dobře, ale můžu se jen domnívat, jak vypadá zima v Norsku, kdy sníh překryje všechno i čerstvě spáchaný zločin.
Je asi hloupé psát něco o žhavé novince, když v knize jsou kopy sněhu, co?


Název: Závěje (Stolpesnø)
Autor: Marit Reiersgård
Počet stran: 360 
Nakladatelství: Kniha Zlín


Stalo se vám někdy, že podle anotace očekáváte něco a nakonec dostanete něco jiného? Asi docela často, občas jste zklamaní, občas trochu rozpačití a někdy nadšení. V této knize se mi také dostalo něčeho jiného, než jsem očekávala. A rozhodně to nebylo špatné.
Ještě chci zmínit moc pěknou obálku. Ono by na ní asi nebylo nic moc zvláštního, jen pěkný detailní makro snímek, který působí přesně tak jak by měl u tohoto tématu. Co chci ale říct je, že na omak je ta textura neskutečně příjemná! Žádný lesklý nebo naopak hrubý obal. 
Já vlastně ani pořádně nevím jak to popsat, možná bude nejlepší, když si ji sami úchylně osaháte...

Kniha se odehrává v malém městě nedaleko Osla, kde si lidé vzájemně koukají do talíře, když zmizí malá Oda, všichni ukazují prstem na toho podivína s tajemnou minulostí. Jenomže když se o pár dní později najde mrtvá malířka, jde ne jen policii hlava kolem a ospalé městečko se probouzí (bez malířky, zemřela násilnou smrtí, koho obviníte?) a na jeho povrch vyplouvá spousta osobních tajemství.



Je zajímavé, jak na vás mohou zapůsobit popisy pocitů, které sami nemůžete znát. Je asi důležité uvědomit si, že kniha nějak zapůsobila na mě a jinak zapůsobí na člověka, který má děti. Tak to je vždy u všeho, kde vztah rodič - dítě hraje důležitou roli. Tohle je jedna z těch knih. Zatím co já přemýšlela, kdo za tím vším stojí a sdílela své dedukce s mojí vlastní mámou, ona jen kroutila hlavou a připomínala mi, jak jsem se jí ztratila na chalupě  a ona z toho měla málem infarkt (kdybychom měli houpačku na dvorku, nebylo by se to stalo!). Takže popisy pocitů hrůzy na hraně šílenství mě sice na jednu stranu děsily, ale na druhou stranu nechávaly ledově klidnou, protože proč se stresovat, že? Nevím, jestli autorka nějakým způsobem čerpala z vlastní zkušenosti, ale donutila mě trochu přemýšlet nad tímhle poutem... (Když tak nad tím přemýšlím... Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsem se na táboře nemohla dopočítat dětí v oddíle... Je to hrůza. I když nejsou vaše a nejraději byste se jich sami zbavili... )
Co se mi dále líbilo, bylo samotné prostředí, fjordy zasypané sněhem zamrzlé pod vrstvou ledu, vysoké závěje sněhu, domečky, kterým se kouří z komínů vzhůru k zamračenému nebi, ze kterého se stále sype sníh. Popisy prostředí se autorce skutečně povedly.

Co se týče zavádějící anotace, měla jsem pocit, že se toho Odina matka chopí daleko dříve, že se pokusí ten zločin vyřešit daleko rychleji a třeba už v první polovině knihy, do toho začne dupat, ale tak to nebylo, za což jsem ráda (trochu se těchto typů detektivek bojím: vezmu právo do svých rukou a tak...), protože jsem mohla poznat nové, zajímavé duo vyšetřovatelů, kteří se podle všeho objeví i v další knize jménem Boží prst, která vyjde letos v říjnu a je volným pokračováním této knihy a i když jsou rovnocenní partneři, v lecčem mi připomněli Robin a Cormorana z detektivek od Galbritha.

Lehce mě zklamal předimenzovaný děj a velká spousta postav, které měly jen krátký štěk někde v první třetině knihy a pak až na konci byly zmíněny celým jménem, jakožto svědci, nebo jinak důležité postavy a mě nezbylo než pátrat v paměti o kom to vlastně mluví, jestli o jednom z divnolidí, řidiči, nebo nějakém dítěti ze školky.
Ani identita vraha vás s postupujícím dějem ani moc nepřekvapí, všechno sice krásně graduje a v napínavém stylu se dostane do lehce akčního finále, které mi v boji o čas silně připomnělo Dicka Francise, ale vylučovací metodou se více méně sami dostanete k výsledku, který vám sama autorka dá... I když je pravda, že jsem taky byla několikrát na pochybách...
Pořád si kladu jednu otázku, kterou si asi bude pokládat kde kdo, až knihu přečte, totiž: Proč to divadlo? (... Hm, dejte mi když tak vědět do mailu.)

Můj jediný, ale zato velký, problém s touto knihou spočívá ve stylistice a to ve značení přímé řeči. Nevím, jestli to je novátorský pokus o značení, nebo se autorka pokoušela kráčet ve stopách McCartyho, který takovéto "značení - neznačení" mistrně ovládá, ale k detektivce mi takovéto pokusy nesedí. Přímá řeč jsou uvozovky dole, velké písmeno, interpunkční znaménko, uvozovky nahoře. Ne pomlčka a nezřetelné ukončení.



Nicméně zdá se mi, že severské krimi se tak nějak rozděluje, potažmo prochází nějakým vývojem, zatímco někteří přináší brutalitu, krev a akci, jiní naopak vnášejí do svých počinů kromě Severské drsnosti i trochu Britské rozvahy, dedukce a policejní práce.
Upřímně řečeno se mi to tak líbí i když se obávám, že jednoho dne přijde severské krimi o svojí brutální jedinečnost, tak takto vypadá vývoj... Potažmo návrat k tomu, co fungovalo neskutečně mnoho dekád. Ale co? Moře taky nezastavíte koštětem.

Každopádně ano, toto je jedna z detektivek jejíž děj asi nezapomenu hned jak otevřu jinou knihu. A i když mám podle svého starého, dobrého, skeptického zvyku určité výtky k hlavním hrdinkám, musím říct, že hrdiny, nebo vlastně spíš jednoho hrdinu, hlavního vyšetřovatele Vernera, jsem si hodně oblíbila a docela se těším na to, co předvede v dalším díle.
Skvělý vstup do literatury pro dospělé.

POZOR, POZOR!

AUTORKA MARIT REIERSGÅRD SE ZÚČASTNÍ LETOŠNÍHO SVĚTA KNIHY 2017, TAKŽE RYCHLE PRO VÝTISK A NÁSTUP PRO PODPIS!


Pac a pusu 
Lesníček

Žádné komentáře:

Okomentovat