Neviditelné knihy 7# Jako bys jedla kámen

Knihy z nakladatelství Absynt není jednoduché číst. Možná právě proto jim u sebe na blogu věnuji tolik místa, abych na ně ostatní upozornila a nalákala ke čtení. Často to jsou právě náročné knihy, které by měli být čtené, co největším počtem lidí. Komu bych doporučila Jako bys jedla kámen? Všem, kteří se chtějí dozvědět něco o Evropě, něco o lidech z našeho kontinentu, kteří trpěli a my o tom možná ani nevíme. Všem, kteří si myslí, že jediná zvěrstva se děla za druhé světové války. Všem, kteří mají pocit, že Muslimové si zasluhují nenávist. 

Všem. Doporučila bych ji všem. 

Wojciech Tochman - Jako bys jedla kámen 

Věděli jste, že v v letech 1992 až 1995 probíhala válka na Balkáně? Že v Bosně a Hercegovině byli systematicky vyvražďováni muslimové svým srbskými sousedy? Já ne. S výukou dějepisu jsme skončili u studené války a u nás jsem se nedostali dál než za Havla. Možná právě proto mě tahle knížka neuvěřitelně naštvala. Naštvala na sebe samu, protože dokud jsem jí nepřečetla, považovala jsem se za vcelku vzdělanou osobu s obstojným všeobecným přehledem (mimo zeměpis a geografii tedy). No, už si to nemyslím. O tomto válečném konfliktu jsem neměla nejmenší tušení a slovo Srebrenica mi přišlo povědomé, ale nedokázala jsem si ho s ničím spojit. Proto malá dějepisná vsuvka z wikipedie:

"Válka v Jugoslávii, jinak též rozpad Jugoslávie, byla série válečných konfliktů, které začaly jako střety mezi jednotlivými republikami Jugoslávie (SR Slovinsko a Jugoslávská armáda) později probíhaly jako střety jednotlivých etnických skupin v Jugoslávii a nakonec skončily rozpadem země na šest (sedm) nezávislých států. Války jsou obecně považovány za sérii do značné míry samostatných, ale souvisejících vojenských konfliktů, které jsou dodnes každodenní součástí života všech obyvatel bývalé SFRJ."

"Válka v Bosně a Hercegovině, obecně známá také jako Bosenská válka za nezávislost, byl mezinárodní ozbrojený konflikt, který probíhal od března roku 1992 do listopadu roku 1995 na území Bosny a Hercegoviny. Do tohoto konfliktu bylo zapojeno několik stran a jejich armád, které spolu v důsledku nestability a mocenských nároků v této oblasti bojovaly po více jak tři a půl roku a válka byla označována za nejkrvavější z konfliktů té doby v Jugoslávii."

Jako bys jedla kámen přibližuje poválečnou situaci v Bosně a Hercegovině a i v Srbsku. Z vyprávění se dozvídáme o době před, během a po válce. Vypráví všichni, matky, vdovy, srbové, bosňáci, muslimové. 

O tom jak jim vzali domovy, zavraždili muže a syny, znásilnili a mučili dcery, vyrabovali domy. O tom, že jejich synové šli do války, ze které měl vzejít silný nový národ a místo toho teď žijí v chudobě, že je všichni zradili. O tom, jak matky bez přestání hledají svoje děti a muže na dně jam, jeskynní, studen. O tom jak největším důvodem k oslavě je, že někdo může konečně správně pochovat své blízké, že je konečně našel. O tom, jak v Srebrenici nahnali osm tisíc bosňáků do haly a zavraždili je do posledního. Tolik utrpení na pouhých 117 stranách, na které rozhodně nikdy nezapomenete. 

"Lidé se ptají imáma: jak to, že to Bůh dopustí? Proč nás tehdy opustil? Dobře, že se ptají, říká imám. Dříve v této zemi lidé na Boha nemysleli. K ničemu ho nepotřebovali. Teď cítíme vůči svým srbským sousedům nenávist. Korán učí, že se to nesmí. Že naopak je třeba odpustit. Bude to těžké. Potřebujeme boha víc, než kdy jindy. Jen Bůh nám nám může pomoci překonat nenávist. Ale i strach, že tohle ještě není konec a že se k nám smrt z rukou našich sousedů zase vrátí."

Primárně se děj zaměřuje na dění okolo doktorky Ewy Klonowské, polky žijící na Islandu, antropoložky jíž její fascinace kostmi dovedla právě do Bosny, kde pomáhá exhumovat těla, určovat jejich totožnost a vracet je zpátky rodinám. Už vykopala dva tisíce těl. Z kostí a věcí nalezených v hromadných hrobech skládá zpátky otce, dědečky, dcery, syny, manžele. Je to právě nevědomost, neschopnost pohřbít své blízké a správně je oplakat, která brání mnohým posunout se dál a snažit se žít dál. Spolu s doktorkou sledujeme i několik, žen, které stále hledají svoje příbuzné. Matku Mejru, jenž hledá dceru, ví, kdo ji zabil, ale tělo se nikdy nenašlo. Mubinu, která hledá manžela. Jasna, která hledá svého muže a čtyřletého syna, doufá, že ho najde podle červených holínek, které měl tehdy na sobě. 

"Doktorka Ewa nevěří, že existuje bůh. Ví, že rodiny, pro které to dělá, v něj věří. Že bude boží soud a zmrtvýchvstání. "Chtěla bych, aby před tím svým Alláhem stáli na svých nohou, ne na cizích," říká. "A aby měli na krku svoji lebku. Aby nějak vypadali, až vstanou z mrtvých."  

"To je Edvin," ukázala nám tehdy na nějaké cáry oblečení. "Můj syn. Shoduje se i pohlaví, věk, výška, i zuby. Ale doktorka Ewa si ještě není úplně jistá. Ještě nezkoumali tu DNA. Měla jsem Edvina," shýbla se a upravila nohavici, "a měla jsem taky Ednu. Vím všechno o tom, co se s mojí Ednou stalo. Kdo ji bil, kdo ji znásilnil." 

Kromě toho všeho utrpení a hledání ostatků svých rodin vypráví  Wojciech Tochman i o momentálním rozdělení země, o stále přetrvávající nedůvěře a nenávisti. Podle Daytonské mírové smlouvy, která ukončila Bosenskou válku, se totiž mohou všichni vrátit do svých předválečných domovů. Jenže kdo by se chtěl vracet na místa, kde přišel o všechno? Téměř nikdo si nenárokuje svoje byty a domovy, nikdo nechce žít mezi lidmi, kteří je nevarovali, kteří je vyhnali a často si přáli jejich smrt. Spoustu měst a vesnic tak pomalu pohlcuje příroda, protože tu není nikdo, kdo by zde chtěl budovat nový život. Nemají na to peníze ani vůli. Všichni kdo mohli ze země utekli, není proč zůstávat. 

"Přišla jsem ke svému domu," vypráví matka tří synů. "Ne moc blízko, abych nepřekážela ale i tak mě někdo zahlédl z okna. Z mého domu vyběhly cizí děti a do ruky braly kameny."
"Mně otevřela žena oblečená do mých šatů," říká matka dvou synů, které by chtěla pochovat. "Zdvořile mi ukázala přízemí i patro domu. Prováděla mě jako někoho, kdo chce koupit dům a neví, jak je v něm co uspořádané. V pokoji mladšího syna mi zdvořile připomněla, kdo tu válku vyhrál a komu patří Srebrenica nyní."

Už je to skoro dva měsíce, co jsem Jako bys jedla kámen přečetla a pořád to ve mě vře. Pořád se nedokážu smířit s faktem, že tohle se stalo v roce 1992. V roce, kdy ve volbách zvítězil Bill Clinton, kdy se narodil můj bratr, kdy abdikoval Václav Havel, kdy vznikla metalová skupina Moonspell. Tohle není žádná vzdálená doba, kterou pamatuje jen pár posledních veteránů. Tohle je nedávno a navíc doslova za rohem, u nás, v Evropě. A i přesto jsem o tom doposud neměla ani tušení, nikdo mi to neřekl a já si to nezjistila. A přesto se to stalo, přesto jsme to nezastavili. 

"A ty?" optá se Mubina po chvíli "Jak si to přežil?"

"Pod mrtvolami. Ale copak je tohle za život. Mladší syn odjel do světa, starší..."

"Vím."

"Neplač Mubino. Ty buď ráda. To já bych byl šťastný, kdybych věděl, že se náš Kiram vyhodil granátem do vzduchu."

"Ano, to je dobré vědět. Miň mě to pak bolí." 

"Ve vesnici Kljuna museli nechat sedmnáct starců. Ty, kteří nemohli přejít hory: Jasna si vzpomíná, jak se nějaký muž loučil s matkou. Nedokázal ji nést. Ponechal ji trochu jídla. Měl ženu a děti, nebylo jiné volby. Jídlo opuštění starci neměli na dlouho. Srbové jim podřízly krky. Mrtvá těla roztrhali vlci, kosti roztahali po celém okolí."

I když je očividné, že bosenští muslimové v této válce trpěli nejvíce, autor nám předkládá i pohled z druhé, srbské, strany. Ukazuje, že válka nedopadla pro nikoho dobře a že málokdo dostal to, kvůli čemu do ní šel. Nikdo nevyhrál. A i když se to může zdát otřesné, tuhle knížku nebudete moct odložit. I přes všechny zvěrstva, bolest a smrt ji přečtete jedním dechem. Nedá vám to spát a pravděpodobně na tento titul už nikdy nezapomenete. A to je dobře, to je sakra dobře. Dovolte mi tedy tento pochmurný příspěvek zakončit citátem. 

"Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat." - George Santayana

Proč knihu doporučuji:

Náročné, ale důležité téma

Poznání historie Evropy

Zestručněná a pochopitelně popsaná politická situace

Lidské příběhy