Tajný deník Hendrika Groena 83 1/4 roku

Deníkové záznamy jednoho nizozemského důchodce, dala by se kniha shrnout v pěti slovech. Ale věřte, že Hendrik Groen není jen tak ledajaký důchodce. Jeho klub Staří, ale ne mrtví se bouří proti všem společenským konvencím. Pomocí skútrů, starých koláčků a špiónů ve vedení domova důchodců. To si prostě chcete přečíst. 

Název: Tajný deník Hendrika Groena 83 1/4 roku

Autor: Hendrik Groen (to vám ještě osvětlím)

Počet stran: 391

Nakladatelství: x.y.z.

Hendrik Groen nemá rád staré lidi a to je mu prosím 83. Nemá rád to jejich věčné mrmlání, stěžování a nezájem, pokud se tedy nejedná o cenu sušenek nebo holandskou královskou rodinu. Tak se rozhodne psát si deník a trochu rozvířit vody domova důchodců, kde žije. I kdyby to mělo stát život všechny akvarijní rybičky v druhém patře. 

Hned na začátku se vám pokusím osvětlit kdo to vlastně Hendrik Groen je, pokud se jedná o autorství této knihy. Deníkové záznamy začaly původně vycházet na literárních webových stránkách, pod pseudonymem Hendrik Groen, kde pak byly objeveny nakladatelstvím. Jenže kdo autor skutečně je a zda to vůbec je důchodce nebo jak moc jsou deníkové záznamy autentické, se neví, Nutno říct, že nizozemská média se  této otázce předhánějí, kdo na to přijde, ale zatím nikdo neví. Podle mě to stejně skrytě řídí Ilumináti, tak!

Hned z kraje, knížka se čte sama! Forma max jeden a půl stránkových (a to spíš výjimečně) deníkových záznamů, velmi svědčí tempu, kterýms se kniha čte. Za tři dny máte přelouskáno a ani nevíte jak. Kniha je úsměvná, nemyslím si, že by se člověk při čtení zrovna popadal za břicho, ale rozhodne se pobaví. Ať už se jedná o vyšetřování vražedného koláče v akváriu nebo tour de Amsterdam na vytuněném důchodcovském skútru.

Ale tahle mince má dvě strany. Přes všechnu zábavu na mě z knihy občas čišel smutek a samota. A nejednou ve mě zahlodalo špatné svědomí, že se svými prarodiči netrávím víc času. Ukazuje stísněnou atmosféru života v domově důchodců, odložených a opuštěných lidí. Rutinu, do které se dá tak snadno zapadnout, nemoci, které se už nedají vyléčit a v neposlední řadě smrt. Ačkoli jsou témata brána s nadsázkou, nemohla jsem si pomoci a bylo mi smutno.

Ale Tajný deník je především o obraně před tímhle vším. O naději a touze ještě to jednou pořádně roztočit. Nalézt přátele možná li lásku. (A zlikvidovat ředitelku domova důchodců.)

Má jediná výtka k téhle knize je, že byla na hlavního hrdinu opět navěšena tragická minulost. To už opravdu nikdo neumí napsat zajímavou postavu nad 60+ bez toho aby jí vymáchal v nějaké životní tragédii?! Štvalo mě to u Oveho a štve mi to i tady. Za to musím dát velrybku dolů. 

Kolem a kolem kniha stojí za přečtení, pobavíte se a možná si uvědomíte, že být starý neznamená být odepsaný. Pokud se vám líbily třeba Brambory na vloupačku, tak neváhejte a projeďte se s Hendrikem na vymazleném důchodcovském skútru po Amsterdamu.

PS: Pokud vás zajímá jak to s Hendrikem dopadne, druhý díl vyjde příští rok, tak vyčkejte!