Věci které nechápu #1 Měsíční shrnutí - Čim víc, tim líp

Kdysi dávno se jedna osoba ve fb skupině knižních blogerů zeptala, jak je možné, že má někdo v měsíčním shrnutí třeba 8 knih, když ona stihne přečíst sotva jednu. Hned první reakcí bylo, že "nemám čas" je jen výmluva, protože opravdový čtenář si čas na čtení prostě najít musí. Od té doby, a že už je to dlouho, mi to stále leží v hlavě. Kolik knih měsíčně z nás dělá čtenáře? Čím víc knih, tím lepší čtenář? Opravdu?
via GIPHY

Pravda je taková, že na knihu si čas udělat NEMUSÍTE, není to vaše povinnost. Pokud tedy nejste literární kritik, korektor, vydavatel, překladatel apod. Čtení má být zábava, odpočinek, je to koníček a ne žádná pětiletka, kde se budou soudruzi předhánět, kdo pro kolektivní dobro přečte víc.

My měsíční shrnutí nepíšeme. Protože minimálně já, Dortíček, bych se musela stydět. S jednou až maximálně třemi knihami za měsíc, bych asi na nikoho valný dojem neudělala. Ale přitom není vůbec neobvyklé, že v různých měsíčních shrnutích vídám víc jak pět knih a to je většinou jen minimum, už sem zahlédla třeba i deset. Sama na sebe se pak zlobím, že víc nečtu. Ale také mě hned napadá: opravdu bych měla za měsíc přelouskat minimálně 5 knih, jen abych měla právo cítit se jako opravdový čtenář?

Jo, když sem bývala já mladá...
Co si budeme namlouvat, velkou část knižních blogerů zaujímají lidé na střední. I když je mi sotva 22, tak teď budu znít jako stará paní, která si stěžuje, že máslo bývalo levnější, ALE kolik já měla na střední času! Hltala jsem knihy po desítkách. Nosívala jsem v batohu i dvě tři, abych měla co číst v průběhu dne. V posledních měsících maturitního ročníku jsem dokonce nosila jen svačinu a knihy na čtení (a ano, odmaturovala jsem). Půjčovala jsem si knihy s Lesníčkem, v knihovně vybírala regály a věčně jsem neměla dost. Byla jsem člověk na knižní pohon.

via GIPHY

Teď chodím na vejšku, pracuji na poloviční úvazek, po večerech studují další jazyk a doma jsem málokdy dřív jak v osm. A přiznám se vám, po 8 hodinách zírání do počítače a psaní, nemám ani chuť knihu otvírat. Na těch 30 minut jízdy vlakem zavřu oči a jsem ráda, že mi před nimi neskáčí písmenka a že se konečně nemusím na nic soustředit. Před spaním zvládám max. pár stránek a pak odpadám. Stále nosím knihy všude s sebou a stále milují čtení, jen mi reálný život zabírá trochu víc času, než předtím. A to jsem stále jen "student", nedokážu si ani představit, kdy stíhají čist třeba matky od rodin nebo kdokoli, kdo pracuje na směny. Obdivuji vás!

No, já čtu i za chůze, víte?

A taky v metru a v tramvaji, frontě na polívku, než se mi ohřeje oběd, při jízdě na eskalátorech, při večeři, před i po a občas i během sexu, při běhání na pásu, na rybách i rodinných oslavách a občas čtu i ze spaní. Každý známe člověka, co reálně nikdy nepustí knihu z ruky. Já zkoušela číst za chůze jednou a tu bouli od pouliční lampy pořád cítím. Pak tu jsou ti chudáci, kteří při jízdě a četbě ještě simultálně zvrací. Na knihu je občas potřeba klid, někdy si jednoduše nemůžete příběh vychutnat , když vedle vás neustále křičí dítě nebo někdo vede erotický hovor po telefonu (ano, to se mi vážně stalo) nebo s vámi tramvaj kodrcá takovým způsobem, že se vám sypají písmenka ze stránek. Jo a taky jsem začala jednou ve vlaku u knihy brečet a ty pohledy bych vám nepřála.("Dobrý den, to je ústav pro duševně choré? Jisté individuum tu projevuje emoce nad knihou.") Nikdy. Víc. 

via GIPHY

Myslím, že si musíme dát na chvíli pauzu

Jsou knihy, které nejdou číst rychle. Jsou knihy, které musíte nechat rozležet, nechat je odeznít. Jsou příběhy, které se vás drží ještě dlouho po dočtení a zabraňují v soustřední na jakoukoli jinou knihu. Kupříkladu John Irving, jeho knihy si dávkuji a vychutnávám protože vím, co se mnou (obzvláště na konci) tento autor dělá. Po dočtení Hotelu New Hampshire jsem nevzala další knihu do ruky skoro týden. Na cestách jsem jen seděla, zírala dramaticky z okna a neustále o ní přemýšlela. Nemůžete přeci hltat jednu knihu za druhou a čekat, že si je užijete nebo si z nich budete něco pamatovat. Pokud ano, asi to nejsou moc kvalitní knihy. Jsou knihy, které jsou těžké na čtení, ať už díky stylu psaní nebo jejich obsahu, dávají zabrat mozkovým závitům a kdybyste přečetli víc jak 50 stran za den, přehřeje se vám mozek. A to bych neriskovala.

via GIPHY

A tenhle znáte?
Přijde komise za studenty a zeptá se za jak dlouho jsou schopni přečíst 1000 stránkovou učebnici a odevzdat z ní výtah. "Za měsíc," řeknou ekonomové, "Za 14 dní" odpoví právníci, "No a do večera to stačí?" zeptají se medici. Někteří z nás jsou prostě sprinteři, jiní si rádi dopřejí čas, ani na jednom není nic špatně. Já třeba mám kurz rychločtení (v rámci školy) za sebou a jediné, co jsem si z něj odnesla je, že i v beletrii přeskakuji řádky, abych se rychleji dozvěděla, jak to dopadne. Za tohle si samozřejmě vždycky nafackuju a donutím se přečíst to celé znova. Hezky slovo po slovu.

via GIPHY

Mrzí vás, že jste tehdy nevyhráli v knihovně cenu o největšího čtenáře? Že vás Máňa z Horní Dolní předběhla, i když četla jen samé pohádky, zatímco vy jste studovali severskou Eddu a do toho pracovali, učili se, vařili nebo zmateně pobíhali v kruzích? Kašlete na to! Počet přečtených knih za měsíc z vás nedělá o nic většího nebo menšího čtenáře.
Místo toho soutěžení si zatleskejme! Proč? No přeci, že vůbec ještě čteme. V době kdy nás rozptylují chytré telefony, tupí sourozenci, domácí mazlíčci, které musíme po stopáté za den vyfotit, povinnosti, které musíme splnit a peníze, které je potřeba vydělat nebo děti soutěžící v "Kdo hodí mámě pavouka za krk", MY jsme si v tomhle chaosu stále našli čas číst. Nezáleží na tom jak rychle a kolik, záleží že vůbec, tak neklesejte na mysli.

Váš Dortíček