úterý 1. května 2018

Knižní traumata

Už se vám někdy stalo, že jste měli z knihy regulérní trauma? A tím nemyslím, že vám přišlo něco smutné a za týden jste na to zapomněli. Opravdové trauma, kdy vás kniha, z jakéhokoli důvodu, zasáhla tak moc, že jste jí nikdy ani nedočetli, nemohli se na ní podívat, natož jí mít doma? Věřím, že určitě ano a že my nejsme jediné. Pojďte se s námi podívat na naše knižní traumata, třeba toho máme společného víc, než se zdá.

Dortíčkovo knižní traumata: 

Patnáctiletý kapitán - Jules Verne
Související obrázek
Kriste, já tu ilustraci našla!
Když mi bylo tak osm, máma mě a bratrům na chatě každý večer předčítala Patnáctiletého kapitána. Bylo to bezva, dobrodružný příběh o moři, domorodcích a všelijakých cestovatelských radostech a útrapách, navíc jsme měli velké vydání s černobílými ilustracemi přes celou stránku, tak jsme se mohli vždycky pokochat. O tom, že verneovky umí být dost surové, jsem se přesvědčila při mnoha různých scénách, tak třeba domorodý náčelník hořící zevnitř , byl docela nářez. To nejhorší ale přišlo, když se výprava dostala do otroctví a hlavní hrdina popisoval mrtvoly rozeseté po cestě, umdlévající lidi a zlé otrokáře, na konci kapitoly hrdina objevil v džungli něco otřesného... a byla k tomu ilustrace. Tehdy mamka knihu zaklapla se slovy, že tohle vynechá, protože je to moc děsivé a nepřeje si, abychom se na to dívali. Ha ha ha, odkdy osmileté dítě poslouchá, myslela jsem si jak všechno zvládnu a jak už jsem velká holka. Vychytala jsem moment, kdy nebyl nikdo v domě a tajně si přečetla konec. Na poslední straně hlavní hrdina zjistil, že někteří otroci dokázaly utéct, protože si navzájem usekly jednu ruku, ty pak nechaly ležet v džungli. A přesně toho byla na konci strany ilustrace. Useknutých rukou v poutech ležící v trávě. Vybavuji si tu scénu naprosto přesně, herdek můžu vám detailně popsat i gauč a deku, na které kniha v tu chvíli ležela. Tu knížku už jsem v životě nevzala do ruky, ani si jí neposlechla jako audioknihu, prostě dělám, že není. Nemám problém číst o násilí, tehdy už jsem přečetla i erbenovu kytici, ale ty useknuté ruce mám před očima pořád jako by to bylo včera.

Dick Francis - Chladná zrada
Výsledek obrázku pro dick francis chladná zrada
Další trauma přichází opět z mého dětství. Ne, Dicka Francis jsem v deseti letech opravdu nečetla, ale rodiče ano a pár kousků jsme měli i v knihovně. Já se téhle knížky hrozně bála, konkrétně její obálky. Chápala jsem, že se stal nějaký zločin, ale z té pohozené jezdecké přilby a stop ve sněhu jsem pořádně nedokázala vyčíst, co přesně se událo a znervózňovalo mě, že na obálce chybí tělo. Co s ním je? Plazí se někde pro pomoc? Unesl ho někdo do té stodoly? Nebo zahrabal pod sníh? Moje dětská fantazie jela na plné obrátky Byla to záhada a já se knížce vyhýbala obloukem dokud jsem jí neodsunula k babičce. I teď mi je pořád úzko, když se na obálku dívám.

Sophiina Volba - William Styron, Cesta - Cormac McCarthy


Výsledek obrázku pro sophiina volbaŘíká se, že když se vám narodí děti, nedokážete přečíst nic, kde se na nich děje nějaké násilí. Moje máma je toho zářným příkladem. Kdykoli někdo použije rčení "To je sophiina volba" a myslí tím, jestli si koupit červenou anebo radši modrou sukni, hrozí, že máma pukne. Úplně zrudne a začne ze sebe v razantním tempu sypat věty jako "Nikdo si nedovede představit, co to je. Poslat dítě na smrt a jak to lidi zneužívají pro zhovadilý přirovnání." a mohla bych pokračovat. Mateřství asi fakt nebude med.

Výsledek obrázku pro cesta cormacPodobná situace nastala i s apokalypticou Cestou (recenzi máme) od McCarthyho, kterou máma nedočetla. Přitom já na tu knížku nedám dopustit, když sem se  jí ptala proč, odpověděla mi: "Prostě to nedokážu, já nechci vědět jak to dopadne. Lidi, co žerou děti, proč bych měla číst o takový hrůze? Proč to někdo vůbec píše?" Ani nechtěla zbytek dovyprávět a filmovému plakátu v metru (když měl film premiéru), se vyhýbala obloukem. McCarthy dokonce vyprávěl, že mu z různých zemí světa přicházely maily od rodičů, jeden otec například psal, že knihu dočetl ve tři ráno a ihned potom šel vzbudit obě děti, jen aby je objal a řekl jim, jak moc je má rád. Herdek, rodičovství je síla.


Kam plaveš, Gastone? - Michaela Voldřichová
Výsledek obrázku pro kam plaveš gastone

To nejlepší, v tomto případě nejhorší, si nechávám nakonec. V dětství se tvoří většina našich traumat, jsme křehcí a citlivý, fakt, že nám máma nekoupí pikao, se zdá jako konec světa. Já zbožňuju lachtany, do jakékoli zoo jsem vkročila, vždycky jsem jako první běžela za lachtany. A Gaston, lachtaní král pražské zoo, byl můj nejoblíbenější. Proto mě taky neuvěřitelně vzalo, když během povodní 2002 uhynul vyčerpáním, poté co odplaval ze zoo až do Německa. Táta mi s dobrými úmysly koupil tuhle knížku, abych z toho nebyla tak smutná. Přečetla jsem jí během jednoho dne (byla fakt tenoučká), problém tkvěl v tom že konec byl, ne moc překvapivě, o Gastonově smrti. Jak plaval až do Německa, neměl co žrát, zdejší vody ho víceméně otrávily a nakonec přes všechny snahy uhynul. Co vám budu povídat, brečela jsem až jsem popadala dech a doteď si zřetelně pamatuji jak máma tátovi spílá, že mi to neměl vůbec kupovat, co ho to napadlo a podobně. Pokud si dobře vzpomínám, mamka přede mnou knížku nakonec schovala (nebo vyhodila). Udělala dobře, podruhé, byť starší a odolnější, bych jí stejně nemohla číst.

Lesníčkovo knižní trauma: Přísahám, když mi Dortíček řekl, ať vymyslím nějaké knižní trauma, myslela jsem si, že to bude v pohodě, ale nakonec jsem strávila dva dny přemýšlením. Až před okamžikem jsem si vzpomněla na utrpení mladého Lesníčka. Old Surehand II. díl - Karel May
Já vím, není to dívčí literatura, ale já tyhle dobrodružné knížky zkrátka milovala (pokud měly pěkné obrázky, tak jsem je milovala o to víc)! Další věcí, kterou jsem měla a mám ráda jsou letní tábory. Co jsem ovšem neměla ráda byly celodenní výlety. A tak když se jeden den změnil na dva a tím pádem dva dny utrpení, myslela jsem, že mě šlehne. Nevěděla jsem jak si zabalit, co si zabalit, kam to dát, když jsem měla nejstarší krosnu, co jsem kdy viděla, žádné výztuže, bederák ani páteřák. A tak jsem tam naházela co se dalo a mezi těmi věcmi i tuhle knihu, když si večer vedoucí sedl k té krosně prý: Co sis všechno sebou vzala, že to je tak těžké, našel tuhle knihu. Vysmál se mi on i všechny ostatní děti, co s námi byly výletě. Od toho táboru jsem na tu knihu nesáhla. Pořád leží někde v knihovně, kam jsem jí zaskládala, abych jí už neviděla. Se zkušenostmi, co mám teď vím, že to byla především chyba toho vedoucího, že jsem sebou táhla krámy a vím, že za to ta kniha nemůže, ale já se přes tenhle zážitek nikdy nepřenesla.

A jaká jsou vaše traumata? Kterou knihu už nikdy nevezmete do ruky vy? Těšíme se na vaše zážitky (ne ve smyslu, že máme radost z vašeho utrpení)!
Váš Lesníček, Dortíček & velrybí crew


8 komentářů:

  1. O Gastonovi bych nečetla! Z toho je mi smutno do teď. :(
    Máma mi vždy vynechávala kapitolu, kde umíraj broučci v Broučkách. :-D A pak ještě pohádka o kůzlátkách, jdu různé varianty. V jedné naší je vlk sežral, tu jsem fakt nesnášela. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky nechápu, jak mi to tehdy mohlo přijít jako dobrý nápad :D Broučky jsem vždycky obrečela, když sem si je pouštěla na kazetě, herdek, to byl doják!

      Vymazat
  2. Určite to bol Tajný denník Laury Palmrovej... Z mestečka Twin Peaks. Seriál som milovala ale túto knihu som jednoducho nezvládla to bolo také psycho že až. Ale inak nemám nejaké trauma. Skôr z filmov. Je pravda že Sofiinu voľbu som čítala ešte keď som nemala deti ale teraz by som to už nezvládla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak k Twin peaks jsem se taky ještě nedostala- Ha, Sophiina volba byla opravdu trefa do černého, jak tak koukám.

      Vymazat
  3. Skvělý nápad na článek :) Gastona jsem četla a byl to moc smutný příběh. Podobně mám trauma z knihy Psí poslání. Nebo asi obecně ze všech knih, ve kterých umírají zvířata :D Ale stejně to byla krásná kniha :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Psí poslání jsem viděla jako film a úplně mi to stačilo, to byl doják, že mi málem vyschly slzné kanálky!

      Vymazat
  4. Pamatuju si, jak jsem si jednou četla v čítance napřed, protože mě nebavilo poslouchat, jak ostatní pomaličku čtou nějaký příběh. Už nevím, v jaké to bylo třídě, ale určitě to bylo na základce. Nalistovala jsem tam něco úplně šílenýho - o démonovi, který se schovával na půdě domu, kde bydlely děti, ten démon na sebe bral podobu jejich strýce, ale na té půdě dostával svou skutečnou podobu a požíral tam oběti, přivázané řetězy. Bylo tam popsané, jak démon prožíval rozkoš, když se zakousl do těla oběti. Dodnes jsem nepřišla na to, z jaké knihy ten úryvek byl, ale bylo to šílený a vůbec nechápu, jak se to mohlo dostat do čítanky.
    Mám moc ráda Geralda Durrela, většinou píše o zvířátkách a své rodině, ale jedou se mi dostala do ruky nějaká kniha povídek a tam byla jedna povídka, kvůli které jsem se nemohla několik týdnů podívat do zrcadla. Bylo to o nestvůře, která byla ve světě za zrcadlem. Když se člověk podíval do zrcadla, ta příšera tam požírala jeho odraz, ale pak se jí nějak podařilo zrcadlem projít do skutečného světa a snažila se tam toho člověka zabít doopravdy. Fuj, ještě teď z toho mám husí kůži! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozkoš z požírání obětí, jo to chce dítě rozhodně číst :D Já si stejně myslím, že ta největší traumata pochází z dětství a akorát se mi to potvrzuje! Se zrcadly taky nemám dobrou zkušenost, sice to byl film, ale do teď se v noci do zrcadla ze zásady nedívám :D

      Vymazat

Každý komentář, včetně těch negativních, nás potěší, ploutev na to!