úterý 5. prosince 2017

Gin Phillips - Tři hodiny v ZOO

Další z knih, které mě zaujaly na zářijové merendě Albatros Media. Byla jsem, stejně jako u dvou dalších knih stoprocentně rozhodnutá, že se knize podívám na zoubek.
A zjistila jsem, že nejsem připravená na to, být moderní matkou.

Název: Tři hodiny v ZOO (Fierce Kingdom)
Autor: Gin Phillips
Počet stran: 272
Nakladatelství: Plus


Americká autorka Gin Phillips, jejíž kniha vyšla v překladu jak v Čechách, tak na Slovensku, není v literárním světě žádným nováčkem. Ačkoliv u nás prorazila teprve první z jejích knih, jedná se ve skutečnosti již o pátou autorčinu knihu, první kniha The well and the mine (Studna a důl - volný překlad), vyšla v Americe již v roce 2009. A od té doby se věnuje tvorbě jak thrillerů, tak dost překvapivě, i knihám pro mládež.

Tři hodiny v ZOO je právě poslední z jejích tří vydaných thrillerů. 
Joan si se svým synem užívá pozdní podzimní odpoledne v ZOO, když se již blíží zavírací hodina, sbalí sebe, syna a hromadu akčních postaviček a vydají se společně k východu. Na cestě je vyruší několik ran, kterým nevěnuje pozornost, nicméně, když zjistí, že se nejedná nic neškodného, nýbrž o výstřely ze zbraní, začíná boj o přežití, který promíchá s žebříčkem potřeb a proplete jejich osudy s osudy jiných lidí.

Kniha mě anotací hodně nalákala, tedy anotací a mou představou, která vypadala nějak takhle: lidé chovající se jako zvířata a skutečná zvířata v ZOO, sem tam nějaká uvolněná západka která by mohla pustit na svobodu dejme tomu lva. Matka bojující o život svůj a svého syna v zoufalé snaze vyhnout se střelcům, obrazy děsu a strachu... Uuu... No dobře... Tak ne.



Dnes jsem se poprvé v životě setkala s jistou situací - mám problém sepsat recenzi. Nějak totiž nevím co sem psát. Kniha mě ani neurazila ani nenadchla. Jistě, má velice silné momenty, nicméně má i slabá místa, která jsem měla sto chutí přeskočit a pokračovat někde, kde se děj zase rozjede. Osobně mám velice ráda knihy, kde je hlavním motivem přežití, tato kniha měla skýtat právě takovou zápletku, ale přišlo mi že je na úkor mateřského pudu a pocitů s tím spojeným odsunuta někam do pozadí a skutečný potenciál, které toto dílo mělo, se objevil až někde ve tří čtvrtinách děje.

Za jednoznačně dobrý tah bych označila samotné útočníky. Myslím, že pro Americkou společnost nejsou takovéto postavy osamělých, pomatených střelců nic zvláštního, nicméně my, Evropani, jsme z trochu konzervativnějšího těsta a tak mi ty postavy přišly šokující. Dalším dobrým tahem bylo seznámení se i s jinými postavami, než je matka a syn, kteří sice hrají prim, ale po nějaké době začnou nudit. Ocenila jsem tedy vložení ostatních postav do děje a i to, jak se vypořádávají s nastalou situací. Také kapitoly psané z pohledu střelce jsou zajímavým zpestřením děje a rozhodně neuškodí pokusit se pochopit, co se musí člověku honit hlavou, aby se k něčemu takovému rozhodl. Pokud ale očekáváte, že se v těch kapitolách dozvíte proč se to všechno děje, tak se pletete. I já se pletla. Bohužel. V podstatě až na konci knihy zjistíte, co bylo hnacím motorem celé akce.

Slabým místem je to, co jsem zprvu brala jako největší výhodu děje. Totiž matka se synem. Říkala jsem si, že to je něco nového, něco co jsem ještě neviděla, že pokud s tím bude autorka dobře pracovat, bude to nálet na mojí chladnou hlavu. Jenže místo všech scénářů co mě napadaly, se stal ten nejhloupější možný. Místo všech zapeklitých situací do kterých by se mohli dostat se matka retrospektivně vracela k tomu, jak skvělý syn to je a jak jí rozesměje a vymýšlí si příběhy a jakými fázemi prošel (dinosauři, prezidenti, akční hrdinové...), vlastně normální dítě. Moje představy o tom, jak se krčí v temném koutě, dítě s uplakanýma, vytřeštěnýma očima s matčinou rukou překrývající jeho ústa se ztratila v okamžiku, kdy si hlavní hrdinka pomyslela, že to je ta poslední alternativa, ke které by se obrátila-  zacpávat u ústa. Z tohoto jsem byla vážně zklamaná. Těch vypjatých situací jsem očekávala opravdu hodně (viz moje představa o několik odstavců výš) a dostala jsem jich poměrně málo i na délku knihy.



Že v thrilleru zasáhne deus ex machina mi přijde jako slabé vygradování děje, že zasáhne v podstatě dvakrát už mě poněkud zamrzelo. Ale je to přeci jen maminka s dítětem, takže pojďme udržovat iluzi, že se dětem nikdy nic zlého nestane. I když všichni víme, že to je lež a románu by daleko více sedlo, kdyby i to dítě mělo nějaký ten krvavý šrám. Jsem prostě realista a to dítě existuje jen na stránkách knihy.

Líbilo se mi členění do kapitol, nikoliv podle čísel, ale podle hodin, to se mi velice líbilo. Zároveň jsem uvítala velmi čtivý styl vyprávění, psaný v ER-formě a jak už jsem řekla z několika úhlů pohledu. I když mám problém s přístupem matky, musím uznat, že Phillips umí podat příběh. Všechno jsem viděla v barvách a i přes můj ne zrovna optimistický postoj k hlavním postavám, jsem se několikrát přistihla při úvaze, jak asi vypadají její jiné knihy, kde nejsou hrdiny čtyřletý jedináček a třicetiletá, emancipovaná, moderní matka s divnou rodinnou historií.
Další co musím zmínit a na co jsem narazila čirou náhodou je obálka originálu! Pane jo! Nevím sice co to má společného se samotným příběhem, ale sakra! To je kráska! Posuďte sami! Ono i paperbackové vydání nevypadá vůbec zle! Zde je. Ono i České vydání je docela pohledné barevnou kombinací a efektem vodových barev, který v celkovém pocitu vypadá trochu jako kůra stromů. Ale ty postavičky v téhle póze se mi moc nelíbí. Co nadělám?

Takže takhle:
Pusu
Lesníček

2 komentáře:

  1. Tý jo, podle recenze jsem na knihu docela slušně nalákaná. Členění podle času v knihách miluju. Určitě po ní po Vánocích budu muset sáhnout :O

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oh, děkuji! :D To jsem ráda, že tě moje recenze pobídla k takovému rozhodnutí :D

      Vymazat