úterý 10. října 2017

Dmitry Glukhovsky - Metro 2035

Každý, kdo se setkal s Metrem 2033 si Arťoma zamiloval. Skutečně zamiloval, byl to kluk, co kráčel temnými tunely a snažil se nezbláznit z úkolu, který na něj byl uvalen - totiž zachránit lidi žijící v moskevském metru - a nepřipouštět si zvuky a představy, co se na něj tlačily z okolní tmy.
Ale milujeme ho i když už dospěl a všechno co z výpravy zbylo jsou jen vzpomínky a zlé svědomí?
Nevím.

Název: Metro 2035 (Метро 2035) 
Autor: Dmitry Glukhovsky
Počet stran: 488
Nakladatelství: Knižní klub



Recenze na druhý díl je ZDE na blogu.

Glukhovsky nás ve třetím díle své kultovní ságy znovu zavede pod povrch Moskvy, naprosto zpustošené jadernou válkou, do jejího slavného metra a mezi několik tisíc lidí žijících v podzemí.
Setkáme se se starými známými z předchozích dílů, s Arťomem, Homérem a Melnikem.
Na jednu stranu jsem byla šťastná jako blecha, že si nemusím zvykat na nového hrdinu, na tu druhou...

O co vlastně v tomto díle Gukhovskemu jde? Arťomovi začíná být rodná hrouda poněkud malá. Již se oprostil od služby u Řádu, ale stále vzpomíná, jak slyšel hlas v éteru, když na povrchu plnil úkol. Našel si novou posedlost, dennodenně chodí na střechu věžáku a vysílá do éteru. Jednoho dne se setká s Homérem a ten mu poví, že zná radistu, co navázal spojení s lidmi mimo Moskvu. A tak začíná nové putování, které končí... Poněkud hořkosladce, přesně tak, jak jsme u tohoto Rusa zvyklí. Nikdo nezískal nic, ale všichni dostali to, co jim po právu náleží.
(Sakra, pořád vzpomínám na úžasné zakončení Budoucnosti!)


Slyšela jsem vážně hodně hlasů, které říkaly, že třetí díl je lepší než druhý. Já se k nim určitě řadit nebudu.

I když je tento díl akčnější, brutálnější, zápletkou a jejím rozřešením zajímavější, než předchozí díl, měla jsem jeden obrovský problém, který mě ještě teď tak trochu trápí. A to ten, že jsem většinu času chtěla dát Arťomovi pár facek. Ze skvělého kluka, který se snaží udělat dobrou a správnou věc, se stal samolibý floutek, když pro něj někdo chtěl něco udělat, nějak mu pomoci, zašlapal to do země. Když se s ním někdo snažil mluvit na rovinu, odmítl ho. Bylo od něj sice hezké, že se od začátku do konce zajímal, co se děje s Homérem, ale arogance, kterou mu autor přidělil každý jeho dobrý krok zašlapala do země. 
Mohl se usadit, nechat všechno být, zapomenout a v klidu žít s tím co ví, nicméně podle Glukhovského ne. Jistě, vyšel z toho překvapivý závěr, takový, že nůž s nápisem zrada ještě pořád cítím mezi lopatkami, ale Arťom pro mě klesl na pomyslném žebříčku milovaných postav někam do spodních pater.

Milým překvapením pro mě byla skutečnost, že velká část děje se odehrávala i na povrchu, přímo v ulicích Moskvy plné rezavějícího šrotu. Za sklíčky plynové masky a v gumovém obleku stalkerů, ale stejně! Je to výrazná změna prostředí! Hlavně pro mě to bylo nepředstavitelné, pořád jsem měla tu představu nehostinného místa plného zmutovaných tvorů a všelijakého jiného nebezpečenství za jakousi mez, kterou nejde překročit. Prostě povrch je zakázaná oblast a tečka. Jistě, pokud je zájem, může člověk vystoupit na povrch, ale za velkou cenu, kterou sice Arťom platí, ale nezdá se, že by to někoho kromě čtenáře moc vzrušovalo. "Arťome, radiace tě zabije. A Arťom na to: 

Zdroj

Tím to pro něj skončilo a zase vylezl na povrch. Tím to na několik dalších stran nikdo neřeší.

Kniha nabízí mnoho překvapivých momentů, zajímavé situace a skvěle vykreslené poměry na stanicích, málo kdy narazíte na hluché místo, kdy by se nic nedělo. Nebo spíš nikdy na něj nenarazíte. Hlavní hrdina je neustále v pohybu, tudíž se nestane, že byste chtěli přeskočit nějakou část děje. Občas se mi sice stávalo, že jsem nepochopila jakým způsobem se chtějí dostat z nějaké stanice na jinou, ale jak mi bylo vysvětleno kamarádkou, co v Moskvě žila několik let, tak se ani nemám snažit najít tam jak, protože to je tak složitý komplex, že se v něm i sami Moskvané mnohdy ztratí. Uklidňující představa... 




Každopádně ano, je to důstojný závěr celé série, která je pro postapo sci-fi vcelku významným dílem. Dá se souhlasit s nadšenými ohlasy lidí, kteří se, po trochu klidnějším Metru 2034, dočkali své akce a napětí. Ale také se dá oponovat tím, že jeden nezničitelný hrdina a kamarádi z minulosti, o které toho moc nevíme, nedělají celý příběh.
Každopádně se všemi událostmi, které hýbou světem, kdy jedna země hrozí druhé jadernou válkou získává toto dílo naprosto jiný a neskutečně děsivý rozměr.
Přesto, za mě ale bohužel nejslabší díl.
Ale s nejlepším přebalem!



4 komentáře:

  1. Moc pěkná recenze :) Na tuto sérii se teprve chystám, ale již jsem od autora četla jeho Budoucnost. A ještě ted po dvou letech jsem z ní nadšená, nějak mi utkvěla v hlavě :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! Metro mi přijde jako taková vlajková loď postapo literatury, rozhodně doporučuji k přečtení.
      Budoucnost ve mě pořád žije, teda, rozhodně bych nebyla proti trochu jí osekat, ale samotný nápad a hlavně! Hlavně ten konec! Pane jo! On tyhle závěry, kdy člověku upadne snad celá čelist, zkrátka umí! Všechny tři Metra je mají! :D

      Vymazat
  2. Celou sérii Metro mám v plánu přečíst, protože přítel je z něj totálně nadšenej a to není nějaký velký čtenář... Mám ráda hru, tak chci i přečíst knihy, ale prostě těch knih je na seznamu k přečtení tolik!! :D :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako doporučuji posunout Metro v to read listu někam výš, vážně to za to stojí! :D Ach jo, já si chci tu hru taky zahrát... :( Ale asi bych měla ještě větší schízu z toho :D

      Vymazat