čtvrtek 13. července 2017

5 knih, které mi připomenou dětství

Nedávno jsem si vzpomněla na článek, který jsem psala v únoru, jmenoval se 5+1 knih, které mi vždy zvednou náladu. A protože se opět blíží tábor, tak vybírám knihy na večerní čtení. Samozřejmě vybírám čistě objektivně ("Tuhle jsem vždycky nenáviděla! Nikdy!" "Oooh, tahle byla skvělá!"). A tak jsem si připomněla své vlastní dětství, které maminka nezanedbávala a pravidelně mi četla. Proto mi dovolte vložit sem článek který je z větší míry osobní, který mě donutil vzpomínat a nejednou mě rozplakal, ať už jsem odhalovala vzpomínku celou, nebo vzpomněla na lidi, kteří tu se mnou už nejsou.


1. Ondřej Sekora - Uprchlík na ptačím stromě

Seznamte se s mými nejoblíbenějšími plyšáky dětství: Opice Alex, zajíček Petr, medvěd Míša, králíček Pepík a vůbec nejoblíbenější Modrý medvídek, který neměl jméno

Něco vám povím, ptáci jsou potvory! Teda jen ze začátku, když vás neznají a jsou ještě víc podezřívaví, když nevypadáte jako něco, co znají (pane Bože! Všichni ptáci v té knížce jsou vlastně Češi!). Každopádně tato knížka zabírá hned první místo z jednoho důvodu. Váže se k ní jedna velice raná vzpomínka z mého dětství, kdy byl bratr ve 2. třídě tudíž mě byly tři roky. Můj bratr neskutečně koktal, zadrhával se a vůbec obecně mu čtení moc nešlo. Ležela jsem v posteli, bratr seděl vedle mě, máma hned za ním mu koukala přes rameno. A Mates koktal a koktal a já koukala do stropu a čekala až přestane a usnula až když se zhaslo. Dlouho jsem knížku nechtěla ani vidět, ale letos jsem jí vzala do ruky a lidi! Ta knížka se mi líbila!

2. František Nepil - Štuclinka a Zachumlánek


Ach. Kde jen začít? Asi u toho, že já jsem u nás byla ten Štučlinčin kmotříček, který když neměl topinku s česnekem, tak onemocněl (topinky potřené sádlem a česnekem jsou cestou k mé vybíravé dušičce). Moje dětská vzpomínka spjata s tímto příběhem je spojena i s nemocí a s (kupodivu) topinkou s česnekem. Kdo zná tento příběh, tak ví, že Štučlinčina kmotříčka odvezli do nemocnice, protože neměl česnek na topince. No a tak když jsem já byla nemocná a měla teploty, (které jsme si ve školce měnili se stejnou kadencí jako kartičky Pokémonů) tak mi máma udělala místo večeře dvě topinky s česnekem, sedla si ke mě a četla mi z téhle knížky. A já byla na vrcholu blaha.

3. Josef Kolář - Z deníku kocoura Modroočka


Už mnohokrát jsem vyjádřila svoji lásku k této knize. Ať už tady na blogu, skrze letní tábor, kde knihu ráda předčítám, nebo prostým konstatováním: Kočky to vám bylo dobré!, které ze mě občas vypadne. Víte, já jsem kočkofil už od dětství. I kdybyste přede mě postavili neurousanější kočku z okolí a nejhezčího psa světa, vždycky, v každém věku, si vyberu kočku. A já si myslím, že částečný původ to má v téhle knize (vůbec za to nemůže fakt, že na mě polovina psů štěká a vrčí a lekají mě jen, co mě vidí!). Vzpomínka spjatá s touto knihou se samozřejmě váže ke kočce, dobrých osmnáct let zpět jsem na chalupě tahala největšího kocoura, kterého svět z pouličních směsí koček vyplodil. Podle dědy vážil dobrých 10 kilo, byl černý bez jediné skvrnky, měl jasně zelené oči, odkud přišel? Kdo ví. Nikdo mu ale nikdy neřekl jinak než Čert. Jen já mu říkala Modroočko a myslela, že musí být smutný, když nás sní ta obluda a na týden nás odnese pryč.
Chudáka Čerta srazilo auto - jednou jsme přijeli, Čert ležel u nás na dvorku za sudem s vodou a u tlamičky měl sraženou krev. Někdy bývají vzpomínky pěkné i ošklivé najednou.

4. Ondřej Sekora - Knížka Ferdy Mravence


Ale no tak, tahle knížka tu přece musí být, no ne? A byl by tu Sekora i vícekrát, naštěstí jsem se umírnila a rozhodla se dát ho sem jen dvakrát. Což je celkem s podivem. Každý z nás snad zná Ferdu Mravence - práci všeho druhu, ukecaného Brouka Pytlíka a potvoru Berušku! Moje posedlost tímhle mravencem nabírala na neskutečných obrátkách. To byly knížky: Ferda cvičí mraveniště, Brouk Pytlík, Ferdův slabikář, Ferda v mraveništi a hromada dalších. Pak jsem sledovala skvělý kreslený seriál a taky muzikál. Měla jsem Ferdu Mravence na kazetě a taky na VHSce. Měla jsem snad všechno. I puntíkatý šátek a podle jeho motta jsem pomáhala se vším. A vzpomínka na Ferdu se váže k mé první zlomenině, když jsme s bráchou skákali na postele a já si nalomila loket a dostala na několik týdnů ruku do sádry od zápěstí po rameno a měla ji v závěsu z puntíkatého šátku. Proto když jsme šly s babi nakoupit, tak jsem jen smutně řekla: "Mám sice puntíkatý šátek, ale dneska nebudu Ferda" "Pročpak?" "Protože ten vozík neutlačím." 

5. Josef Zeman - Dobrodružství veverky Zrzečky

Bohužel z níže uvedeného důvodu jsem nemohla vyfotit vlastní výtisk. Ale již jsem ji mám objednanou z antiku, tak brzy budu mít svou. (Zdroj obrázku)


Chalupu máme 21 let. Tudíž tam bez jednoho roku jezdím od narození. Tam jsem chtěla sníst slimáka, tam jsem byla naháněna prasetem, co uteklo sousedce z chlívku, ňuňala každého králíka v kleci, a štvala krocany červeným svetrem, protože mě bavilo poslouchat jak hudrují. A hlavně jsem tam ztratila a nikdy ani necítila irelevantní strach z lesa. I když se jedná o hluboký Křivoklátský les. Protože tam přece bydlela i veverka Zrzečka. A veverka Zrzečka byla moje dětská knížka číslo jedna, protože i když jsem neuměla číst, obrázky jsem si prohlížela pořád a pořád dokola. Naprosto nádherné ilustrace, krásný příběh, skvělé dobrodružství. Proto když jsme se vydali na výlet na Křivoklát, rozhlížela jsem se a hledala každou veverku, která by přeběhla kolem a vždycky jsem byla zklamaná, že je hnědá a ne zrzavá. A když už zrzavá byla, vždycky jsem mámě vykládala, jak určitě utíká ke starému dubu, aby z něj vyhnala larvy tesaříka a tím ho zachránila.



Je celkem ironie, že jsem si na čtyři z pěti knih hrozně dlouhou dobu ani nevzpomněla. Přišlo to najednou, docela nečekaně, nejprve přišla jedna kniha a pak se postupně přidávaly ostatní. Takže jsem ze Štuclinky a Zachumlánka klidně přeskočila na Zrzečku a z ní zase na Uprchlíka a vzpomněla si i na mnoho dalších knížek, které se sem nevešly, ale ke kterým mě váže spousta vzpomínek a událostí. Takže ačkoliv bych ještě před měsícem horko těžko vyplodila tři knihy, tak za poslední týden dětské knížky sypu z rukávu...
Jenže se vším tím vzpomínáním přišly i horší okamžiky, třeba neschopnost najít ty knihy a pak vzpomínka, jak se dvanáctiletý puchýř vzteká, že tuhle hloupou dětskou knížku v knihovně nechce, že to je trapný a že jí dá do školní knihovny do školy v Jižních Čechách, kde mě nikdo nezná a nebude si ze mě dělat legraci, že takovou trapárnu jako knihy, ještě k tomu dětské, mám doma. Puberta je hrozivé a temné období. A teď mě omluvte, musím z bazarů vykoupit všechny knížky po kterých se mi stýská.

2 komentáře:

  1. Krásný článek :) na Uprchlíka i na Ferdu mravence také nedám dopustit, ty bych z knihovny nikdy nedala :) já zase sháním některé knížky právě z puberty, kdy mi je naši nekoupili, ale teď se v knihovně postupně po velké dřině začínají scházet :) ale stojí to za to :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! :)
      Přesně tak! Na jednu stranu mě rozčiluje moje hloupost, ale na druhou to nadšení z nalezené knihy se nedá s ničím jiným srovnávat! :D :)

      Vymazat