čtvrtek 1. června 2017

Jostein Gaarder - Loutkář

Tahle recenze mi leží v šuplíku už nějaký pátek (ano, stydím se), ale má to svůj důvod. Pojďte zjistit co je na Loutkáři tak zvláštní, že se vám musí v hlavě rozležet skoro měsíc. 
Název: Loutkář
Autor: Jostein Gaarder
Počet stran : 248

Nakladatelství: Plus
J. Gaardera zná valná většina z vás jako autor Sophiina světa, který nadchl snad všechny své čtenáře. Já se kajícně přiznám, že jsem ho nečetla, protože filozofie jde úplně mimo mě. Ale Loutkář mě zaujal, tak nějak jsem chtěla vědět, co se za tou anotací skrývá. A věřte mi, je tam toho dost. 

Jakop, lingvista a profesor, chodí na pohřby. Nedá se říct, že by to byl jeho koníček, jen znal opravdu hodně lidí, aspoň tak to působí. Jenže i Jakop má své životní problémy, je sám, velice sám, jeho jediný kamarád Pelle je tak zvláštní, že se už baví jen v soukromí. Z nějakého důvodu ho lidé nemají moc rádi. Ale co všechno ještě Jakopa trápí? A co je ve všech těch krabicích na doutníky?

Loutkář je příběh o osamění a hluboké, hluboké touze někam patřit. Mít okolo sebe rodinu, přátele, lidi, kterým na vás záleží. A taky o tom, co všechno je člověk ochoten udělat pro pocit sounáležitosti, byť jen na pár hodin. A že se může člověku dost vymstít, když se zamotá do vlastních lží a polopravd. Tak na prvních sto stranách jsem si nebyla vůbec jistá, co čtu, nedával mi smysl ani děj, ani hlavní postava a už vůbec ne časová linka, ale nebojte, to všechno se spraví. Začne se to skládat jako velké puzzle, kde každá malá informace dává vzniknout konečnému obrazu, který je, upřímně, hodně smutný. Nenechte se  za žádnou cenu odradit tím, že se nebudete z počátku orientovat. Dostanete se do toho.


Celá knížka mi přišla místy až Irvingovsky k neuvěření. Předkládá vám občas trochu šílené situace (s naprosto ledovým klidem) a je jen na vás, jak se s nimi vypořádáte.

To nejlepší na téhle knize asi je, kolik má různých vrstev a pohledů na věc. I když tak ze začátku vypadá, rozhodně to není jeden příběh, který směřuje z bodu A do bodu B. Je tam spousty náznaků, malých drobností, které vám připadají zdánlivě nedůležité a jejich smysl vám dojde, až když celou knihu zaklapnete. A další až za týden po tom. To se mi na tom hodně líbilo, že kniha dostává úplně jiný rozměr spolu s tím kolik detailů jste stihli pochytit nebo kolik vám toho dojde až zpětně, a to každý autor neumí. 

Absolutní třešničkou na dortu jsou lingvistické vsuvky, Ne že bych se vyznala ve světových jazykových rodinách, ale tohle bylo fakt zajímavé. Nejenže vám to přiblíží hlavní postavu Jakopa jako člověka, ale ještě se dozvíte spoustu zajímavých vazeb, slov a jejich významů, a to já můžu. 

Jméno Týr pochází z germánského *tiwaz, v plurálu tívar, jež také znamená bůh. Stopu po něm najdeme ve slově tirsdag, úterý, Týrův den. Jméno je příbuzné i s praindoevropským slovem pro boha *deiwos, v sanskrtu devas, romsky devla, latisnky deus, a má tedy stejný kořen jako jméno védského boha nebes Dyaus, řeckého Zeus a latinského lovpater, tedy Jupiter

Tohle je historicky první kniha, kterou nebudu hodnotit velrybkami. Loutkař je kniha, která se nedá obecně zhodnotit, každý v ní uvidí to své a najdou se i tací, které bude kniha nudit a neuvidí v ní nic. Ale já věřím, že i když to není nejednoduší kniha na strávení, najde si Loutkář své čtenáře, které nadchne. Za mě doporučuji, hlavně lidem, kteří se snaží dívat pod povrch a nebude jim vadit, když jim dá kniha trochu zabrat. Za mě jednoznačně jedno velké ANO. 

Žádné komentáře:

Okomentovat